Recenze Putování tučňáků: Volání oceánu. Za tučňáky do Antarktidy

Za tučňáky císařskými se do ledových vod Antarktidy vydal režisér Luc Jacquet již podruhé. Stejně jako poprvé ani tentokráte nejde o pohádku, ale drsnou realitu. A protože technika od prvního Putování tučňáků pořádně pokročila, čeká na vás v kině opravdu úžasný zážitek, především ve 4K sálech!

O životě zvířat máme často hodně zkreslené představy. Také považujete delfíny za roztomilá zvířátka trávící den skotačením a čekající na to, aby mohla zachránit tonoucího člověka?

Nechceme vám brát iluze, ale nic není vzdálenější skutečnosti. Delfín je dravec, který si troufne i na žraloka, a setkání s ním zblízka nemusí rozhodně skončit tak hezky, jak říkají příběhy. S tučňáky je to podobné, jejich podivná chůze po souši sice vypadá směšně, ale ani oni nejsou převtělením Charlieho Chaplina. Všechno má svůj účel, a teprve v okamžiku, kdy se ponoří do vody, pochopíte. Luc Jacquet vám k tomu poskytne opravdu dost šancí.

Čistokrevný dokument

Ještě jednu iluzi bychom měli rozptýlit hned na začátku. Jestli od druhého Putování tučňáků čekáte zábavnou dětskou taškařici v podání Madagaskaru nebo Garfielda, a zvířata komentující dění kolem sebe lidským hlasem, pak raději zůstaňte doma. Budete totiž zklamáni. Než usedl do režisérské židle, vystudoval Luc Jacquet etologii, což je věda zabývající se chováním živočichů, a ornitologii. V Antarktidě strávil studiem místních ptáků, a tučňáků především, více než rok v rámci vědecké expedice. A přesně takový svět se před vámi otevře na plátně. Tohle je čistokrevný dokument o přírodě, žádná pohádka o malém tučňáčkovi, jak by se mohlo zdát.

Dokument někdy pořádně drsný, ale vizuálně skvělý.
V roce 2003 získalo Putování tučňáků Oscara za nejlepší dokument. Téhle tradici zůstává věrné i pokračování. Jen nyní je k dispozici mnohem lepší technika, takže vám některé záběry skutečně budou brát dech. Tím spíše, že nejsou nahrané či kašírované, jen prostě ukazují podmínky, s nimiž se tučňáci v Antarktidě musejí vyrovnat. Filmaři měli k dispozici drony, ale také možnost natáčet pod hladinou. Tým potápěčů vedl Laurent Ballesta, námořní biolog a přírodovědec, světový specialista na podmořské fotografování. Ve vodě s teplotou téměř dva stupně pod nulou se dokázal ponořit do více než 70 metrů. To, co díky tomu uvidíte na plátně, kromě pár vyvolených nikdo na vlastní oči nespatřil.

Nemůžete si nevzpomenout na klasika Jacquese-Yvesa Cousteaua, který před diváky jako jeden z prvních skutečně otevřel podmořský svět. Jacquet v téhle tradici pokračuje skvěle. Fascinovaně sedíte a sledujete, jak se ten zdánlivě neohrabaný tučňák dokáže v oceánu bleskurychle a velmi efektivně pohybovat, uvědomíte si, jak je dokonale přizpůsobený životu pod vodou. Desítky minut, po které se tučňák nemusí nadechnout, režisér vtěsná jen do desítek sekund. Přesto od plátna nedokážete odtrhnout oči, a mimoděk možná zadržíte dech.

Jen pro fanoušky přírody

Pokud dokážete dlouhé minuty sledovat rybičky v akváriu, zvířata v zoologické zahradě, nebo dokonce patříte mezi potapěče, prostě pokud vás příroda baví, Putování tučňáků: volání oceánu si užijete. Jestli pro něco takového dokážete nadchnout i své děti či vnoučata, pak vyrazte na tento film klidně i s nimi. Až na – místy trochu školometský – komentář Tomáše Hanáka vás nebude skoro nic rušit a možná si budete opravdu připadat jako na výletě. V tom případě doporučujeme do kina i svetr, čeká vás pořádný mráz. Nakonec, i ten komentář čas od času poskytne zajímavou informaci.

Má to ale jeden háček. Je to vlastně taková tučňáčí reality show a – bohužel pro filmaře – na rozdíl od lidské verze, tučňáci si prostě žijí svůj život a kamery v podstatě ignorují. To v sobě skrývá jedno drobné nebezpečí – přes veškerou snahu režiséra je jejich život přece jen trochu nudný. Vyrazí do moře, naloví ryby, vrátí se nakrmit mláďata, a zase vyrazí na lov. To se pořád opakuje, vytržením ze stereotypu jsou jen námluvy, sezení na vejcích či líhnutí mláďat, ale vlastně to se odehrává tak nějak navíc k té neustálé rutině. Režisér pochopitelně využívá veškeré možnosti, které mu dává digitální technika, aby dokumentu potřebnou dynamiku dodal. Přesto, pokud nejste opravdoví fanoušci přírody a dokumentů, 82 minut stopáže vám může přijít trochu dlouhé.

Postupně začínáte chápat

Jestli vás na film přitáhlo očekávání záběrů roztomilých tučňáků, váš pohled na ně se během téhle doby zaručeně změní. Skvělá režie i střih k tomu více než dopomáhají. Sledování tučňáka plahočícího se poměrně dlouhou cestou od moře k místu, kde sídlí jeho kolonie, malých ptáků bičovaných prudkou sněhovou bouří, nebo hejna choulícího se k sobě pro udržení teploty v třeskutých mrazech, donutí diváka přemýšlet. Kdo Antarktidu nezažil, zřejmě si nedokáže představit, jak může být krutá a drsná. Záběry na množství vajec, která ptáci nedokázali uchránit před zimou, nebo je prostě museli opustit kvůli hladu, patří k nejsilnějším momentům celého filmu.

Těžko říct, kdo je vlastně hlavní hrdina. Je to malý tučňák, kterého na závěr čeká jeho první cesta k oceánu? Nebo jeho otec, který po čtyři měsíce opatruje bez příjmu potravy drahocenné vejce, aby v následujících dlouhých týdnech absolvoval strastiplné cesty pro potravu? Prostě jim oběma začnete držet palce. Dobrá zpráva je, že všechno dobře dopadne. A chvíle, kdy malí tučňáci poprvé uvidí moře je zachycená dokonale. Ale tohle už neprozradíme!