Film Štěpána Altrichtera nás přivádí do prostředí Krušných hor. Sám Altrichter říká, že žánrově by svůj počin zařadil do kategorie mysteriózní detektivka. Pravdou ale je, že Schmitke se do nějaké kategorie zařazuje těžko. Jedná se o zvláštní mix žánrů. Což může filmu u některých diváků prospět, u jiných naopak uškodit. My ale Schmitkeho můžeme jedině doporučit.

SchmitkeKrušné hory dobře znám (ne proto, že bych je vymyslel, jako mnoho Pražanů vymyslelo Prahu, ale proto, že jsem tam byl osudem bez vlastního přičinění zavlečen…), a protože právě tyto hory jsou jedním z hlavních představitelů Schmitke, těšil jsem se, jak budou vyobrazeny. Před druhou světovou válkou se jednalo o oblast zhusta osídlenou. Po roce 1945 se ale vše změnilo. Když se procházíte krušnohorskými lesy, často narazíte na nenápadné pozůstatky bývalých vesnic. Do mnoha míst se život vrací, jiná už zůstanou navždy zapomenuta. Z hlediska odsunutých Němců je to jistě smutná skutečnost, z dnešního pohledu je to možná dobře. Narozdíl třeba od Šumavy nebo Krkonoš, jsou Krušné hory ušetřeny návalu turistů. Tedy až na pár míst. Bohužel, někde se podnikatelská sebranka snaží situaci změnit, a jak už to u nás chodí, nikdo jejich snahám nebrání, ať už jsou jakékoli. V nedávné době tak došlo například ke „skalpování“ poloviny Klínovce a postavení velké sjezdovky a vleku. Ruku na srdce – sněhu u nás příliš není, navíc je lyžování poměrně nákladný sport, takže je většinou výhodnější vyrazit na svah třeba do Alp. Přesto, zdá se, se podobné podnikatelské aktivity vyplatí. Snad jich nebude přibývat.

Musím zmínit ještě motorkáře, kteří se v Krušných horách hojně vyskytují, ničí lesy, ohrožují zvěř i lidi. A pokud jim to někdo vytýká, argumentují tím, že lesy jsou přeci všech a také, že nemají kde jinde jezdit. Navíc se ani nezdráhají oponenta fyzicky napadnout. Lze pochopit, že je motorky baví, ale jsou jistá pravidla. Pokud by někoho například bavilo běhat nahý prostředkem silnic, jistě by se také nesetkal s pochopením. Přitom jde principiálně o totéž – věc, která je sice pro někoho koníčkem, je však nezákonná a navíc ostatním nebezpečná. Vždycky tu budou pravidla, která nebudou vyhovovat všem. Pikantní je, že se řada motorkářů nyní angažuje v otázce uprchlíků, před kterými hodlají střežit hranice. Přitom by přeci muži, kteří tak rádi porušují pravidla, měli být v podobných otázkách benevolentní, ba co víc, něco podobného by je nemělo vůbec vzrušit. Ach, nechal jsem se zase unést, chtěl jsem jen zmínit, že i v Altrichterově snímku se motorkáři krátce mihnou a jsou zobrazeni tak, jak je mohl poznat ten, kdo Krušné hory zná – jako primitivní a násilnická stvoření, jejichž duše požírá nuda a oni marně hledají cestu ven ze zatracení (to se samozřejmě netýká všech motorkářů do jednoho, mnoho z nich jsou slušní lidé, pozn. autora). Ve filmu se motorkáři pouze mihnou, jde o malý a pro děj nepodstatný detail. I tento detail (a mnoho dalších) však naznačuje, že autoři byli s prostředím dobře obeznámeni, jak ostatně pochopíte, když se na film podíváte. Schmitke naštěstí tematizuje jinou tvář Krušných hor, než o které byla řeč na předchozích řádcích – tajemnou a opuštěnou krajinu, lesy, v nichž za celý den nikoho nepotkáte, a kde ještě k tomu žijí podivné… Brr!

Schmitke

Tvůrci měli k realizaci skromné finanční prostředky. Vycházeli proto právě především z prostředí, což se nejspíš vyplatilo. Atmosféra místa je opravdu tím nejsilnějším prvkem filmu. Inženýr Schmitke je z rutiny německého maloměsta vržen do malé vesničky v Krušných horách, aby zde se svým nespolehlivým kolegou opravili porouchanou větrnou elektrárnu. Dva Němci tak přijíždějí do českého zapadákova vybaveni klasickými předsudky o českých sousedech. Čekají na ně Češi, kteří tyto předsudky zčásti naplňují a sami vycházejí z vlastních stereotypních představ o svých protějšcích ze Západu. Tento prvek je na filmu velmi sympatický. Zároveň je zpracován nenásilně. I z tohoto pohledu lze přičíst kladné body česko-německé koprodukci. A v podobném způsobu spolupráce lze spatřovat i možnou cestu, jíž by se mohla řada českých (česko-německých, polských, rakouských) snímků v budoucnu ubírat.

Schmitke

Od Schmitkeho můžete očekávat humor i napětí. Obojího by možná mohlo být víc. Chvílemi v divákovi hrozí zavládnutí pocitu, že filmu něco chybí. Něco málo, ale přesto. Nuda to ale není. Navíc má divák o čem přemýšlet i po skončení filmu. Může uvažovat, co že to vlastně viděl. Nebo v sobě může nechat doznívat příjemně mrazivou atmosféru Krušných hor.

 

Film: Schmitke

Režie: Štěpán Altrichter
Kamera: Cristian Pîrjol
Scénář: Jan Fusek, Tomáš Končinský, Štěpán Altrichter
Podle povídky: Tomáš Končinský
Střih: Phillip Wenning, Andrea Schumacher
Hudba: Johannes Repka
Zvuk: Christoph de la Chevallerie, Philipp Schneider
Hrají: Peter Kurth, Johann Jürgens, Helena Dvořáková, Jakub Žáček, Petr Vršek, Lana Cooper, Stephan Grossmann, Johana Schmidtmajerová, Irena Lamberková, Vladimír Škultéty
Země: Česko, Německo
Stopáž: 94 min
Přístupnost: Do 15 let nepřístupné
www.kinolucerna.cz / www.artcam.cz

 


PLUSY

Herecký výkon Petera Kurtha.

Neokoukané prostředí Krušných hor, které navíc nemají pouze estetickou funkci.

Česko-německá spolupráce je jistě dobrým způsobem, jak financovat film. Vztah Čechů a Němců je pak dobrým tématem.

MÍNUSY

Pár poněkud „hluchých míst“, kdy má divák pocit, že „tady něco chybí“.