Strážci galaxie zachraňují ve druhém díle místo galaxie spíše sami sebe

O původu matky Petera Quilla aka Star-Lorda jsme se se už dozvěděli v prvním díle. V rámci něj se snažil s její smrtí vyrovnat a nahradit její ztrátu novou rodinou v podobě Strážců galaxie. Druhému dílu tak bylo dáno do vínku odhalit původ Peterova otce. Tím je Ego, živoucí planeta, který sám sebe nazývá „nebešťan“. Ačkoliv tak Quill poznává novou část své rodiny, největší rodinou jsou mu i přesto členové jeho bandy. Právě s nimi a mezi nimi se odehrávají ty největší konflikty, které jsou stavěny na jejich osobnostech a problémech.

Ty otestují spíše je samotné a jejich vztahy než to, jestli tito odpadličtí superhrdinové dokáží zachránit svět podruhé a bez větší pomoci Groota. Ten je následkem prvního dílu zredukován na malou roztomilou potvůrku, která za boha nedokáže pochopit, co se po ní chce.

Vol. 2 se mnohem více soustředí na jednotlivé charaktery, jejich vykreslení a vývoj. Proto je velmi rychle rozděluje, ať už hádkami, nebo doslova rozetne jejich cesty, aby mohli najít sami sebe a opět se sjednotit. Zde leží nebezpečí v tom, že film až příliš uteče od hlavní linky a z vedlejších postav jako by se najednou staly postavy hlavní, každá se svým příběhem. Divák se tak ztrácí a postava Star-Lorda (Chris Pratt), kolem které je stavěn základ děje, najednou mizí mezi ostatními, až má nakonec většinu filmu tu nejvíc pasivní roli.

Skrze toto zaměření se na více postav, urovnání jejich vztahů s ostatními a zažehnání vnitřních démonů vzniká dílo superhrdinské skupinové terapie, kde všechno vede k posílení vztahů a všechny problémy se překonají. Jako by se režisér a scénárista James Gunn snažil divákovi nasadit ty nejrůžovější brýle. S poníky. A třpytkami.

Této náladě hodně odpovídá i vizuál, který je neskutečně barevný. CGI, speciální efekty, výstavba scén, kamera, to všechno je nádherné, dokonale zpracované do nejmenšího detailu. Tolik barviček neuvidíte ani po požití LSD. Lovecraftiánská nestvůra, se kterou Strážci bojují hned na začátku filmu, by přitom nemusela nezbytně chrlit duhové výpary a z pobytu na své planetě by Ego měl do hodiny bolehlav. Největším plusem filmu, který do všeho krásně zapadá i bez zbytečné agresivity, je hudba Tylera Batese, která dokáže krásně podkreslit scény Peterovou oblíbenou pozemskou hudbou i doplnit dramatické souboje.

Strážci opět hodně staví na humoru. Ať už jde o roztomilost a nechápavost Malého Groota, skoky lodí hyperprostorem jako vystřižené ze Space Jamu či nevhodné poznámky Draxe. Film je lehkým a jednoduchým humorem protkaný od začátku do konce. Nečekejte složité ani drsnější vtipy, jedná se spíše o situační komedii a většina vtipů se odehrává na úrovni interakce postav, aneb urážení se navzájem a že nikdo nechce slyšet o Draxových „velkých bobcích“ a „zduřených genitálech“. Snímek je díky humoru hodně odlehčený a do určité míry snad kompenzuje chybějící hloubku příběhu, pokud diváka zajíma nejvíce právě humor.

Dějové zvraty a přerody charakterů jsou mnohdy až moc předvídatelné. Snadno rychle uhodnete, kdo se ukáže jako zlý, kdo jako hodný, prostě jak se kdo zachová. „Záporáci“ v podobě rasy Suverénů, kteří partičku hrdinů během filmu nahánějí, působí až příliš uměle, vykonstruovaně pouze pro potřeby tohoto dílu (ačkoliv se bez pochyb ukáží ve trojce), což se zdaleka nezdá jen proto, že jsou celí zlatí, „geneticky dokonalí“ a oproštěni o negativní aspekty osobnosti. Přesto je celý film nežene nic jiného než zášť, pomsta a zaslepenost, tedy jedny z nejhorších vad charakteru.

Příběhově by bylo lepší buď zkrátit film, nebo ho rozpracovat do seriálu, kde by každá postava mohla dostat tolik prostoru, kolik by potřebovala a kolik se zde tvůrci snaží nahustit do 136 minut. Vol. 2 celkově zaostává za prvním dílem. Strážci Galaxie Vol. 2 vás zkrátka budou bavit, jen pokud budete chtít lehký „feel good“ film s jednoduchým humorem, kde všichni překonají své odlišnosti, protože jsou si jedinou rodinou, kterou mají. A pozor: Tentokrát se od Marvelu dočkáte dokonce pěti potitulkových scén!