Film Tulipánová horečka: Není všechno zlato, co se třpytí. Dokonce ani cibule

30. 8. 2017

896

Přijít do sirotčince jako téměř nahá holčička a odjet odsud v kočáře, se zdá jako skvělá příležitost. Není to tak nemožné, důsledná katolická výchova a vzdělání dokáží z nenápadného dítěte udělat mladou ženu. Když pak příroda ještě nadělí pořádnou dávku atraktivity, nejeden bohatý muž zaplane láskou (nebo chtíčem). A s pomocí dobrého scénáristy z toho může být i zajímavý film.

Amsterodam na konci třicátých let 17. století bylo rozvíjející se obchodní město. Nedělejme si žádné iluze, našli bychom zde špinavé uličky a spoustu bídy kolem. Jenže kromě toho zde bylo také množství lidí, jejichž paláce zářily do daleka. Vždyť s cenným kořením sem z daleka připlouvalo i bohatství.

Zkrátka, jak říká Cornelis Sandvoort, je to vše otázka nabídky a poptávky. Sám Sandvoort obchoduje právě s kořením, vynáší to velmi slušně. Nemá sice svůj palác na hlavním městském kanále, ale i tak je jeho dům dost velký – a to při nedostatku místa v tomhle městě opravdu něco znamená.

Pozor na cibule, pozor na ženy

Bohužel, žena i obě děti mu zemřely, on ale touží po dědici. A tak si v klášteře starajícím se o sirotky vyhlédne mladičkou a krásnou Sofii. Té matka představená vysvětlí, že to nejdůležitější v životě ženy je poslušnost, pokora a úcta k manželovi. Pak bude vše v pořádku. Těžko se lze ale Sofii divit, že když z brány kláštera odchází, má slzy v očích, a do kočáru vezoucího jí za štěstím nastupuje s velkými obavami.

Ovšem jestli čekáte drsnou črtu o hrůzách domluvených manželství bez lásky, jste vedle. Scénáristé Peter Chelsom, Tinker Lindsay a Tom Stoppard totiž rozehrají ve filmu Tulipánová horečka mnohem zajímavější a propracovanější příběh, než by se mohlo na první pohled zdát. Kdo viděl Zamilovaného Shakespeara, asi už tuší, že Stoppardův vypravěčský styl není tak úplně přímočarý a o zápletky v něm není nouze.

V Tulipánové horečce to ukázal naplno. Měl k dispozici velmi dobrou předlohu v podobě stejnojmenného románu Deborah Moggachové. Co je ale možná důležitější, scénáristé našli společnou řeč s Justinem Chadwickem, který se ujal režie. Díky tomu do sebe všechny díly skládačky velmi dobře zapadly. Šťastnou ruku měl tvůrčí tým i při výběru hereckého obsazení, absolutorio si zaslouží především Christoph Waltz jako Sandvoort, který roli zvládl opravdu výtečně.

Skoro by se dalo říct, že vlastně ani příliš nehraje, ale to je opravdu jen dojem. Kdykoli ho kamera zabere ve větším detailu a vy sledujete jeho chování na tržišti, nebo třeba chůzi po domě, vidíte starého úspěšného muže, pro kterého je sňatek s mladou ženou skutečným štěstím. A jak sám přizná, i životní investicí. V tuhle chvíli si ještě myslí, že tou nejlepší. Jenže pokud chcete Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech.

Do role Sofie vybral režisér švédskou herečku Alicii Vikanderovou, která svou křehkou konstitucí s nijak výraznými ženskými vnadami působí přirozeně a uvěřitelně. Ani chvíli nebudete pochybovat o tom, že se do ní její postarší manžel okamžitě bezhlavě zamiluje. Nic nedá na posmívání svých obchodních přátel, kteří poukazují na to, že ani po třech letech nemá dědice. Ale snaha tu je, poznamenává s trochou pýchy Sandvoort.

Jenže pýcha předchází pád, a tak se rozhodne dát svůj úspěch najevo i veřejně a objedná pro svou ženu portrét od nepříliš známého – ale podle všech slibného – malíře. Tím ovšem na scénu přichází Dane DeHaan jako Jan Van Loos.

Mladá, nezkušená žena žijící se starším mužem a k tomu mladý, svobodomyslný a hodně atraktivní malíř. Každému je jasné, že tohle bude znamenat pořádný zásah do spořádaného života. Právě tady dostává Vikanderová prostor ukázat, co v ní herecky je. Rozpor toho, co říká katolická výchova i tehdejší morálka, s tím, co chce srdce, by pořádně zamával i s někým mnohem zkušenějším, než je Sofie.

Vlastně ani tady nejde tak úplně o lásku, spíše o vášeň, touhu po nepoznaném. Jaký asi může být sex s někým mladým, hezkým a plným sil? Tomu se prostě nedá odolat. Ale jít za svým srdcem? Nebo zůstat?

Jedna cibule mění život

Zdánlivým štěstím pro mladé milence je aktuální situace v Amsterodamu. Objevuje se zde totiž úplně nová komodita – cibule tulipánů. Ačkoli je máme neodmyslitelně spjaté právě s Nizozemím, ani zdaleka odsud nepochází. Divoké tulipány rostou na svazích hor v Kazachstánu. Zde si těchto krásných květin všimli Turci (Osmané), kterým učarovala. Přes Istanbul se pak dostávají první cibule tulipánů do Evropy. Dostávají i jméno podle muže s turbanem (tuli-paan). Poptávka po nich se rychle zvedá, zejména po těch, které mají v květu kombinaci více barev, nebo třeba nezvyklý tvar. Pak jsou lidé za ni ochotni zaplatit více než za kočár s koňmi, či dokonce dům. A tulipánová horečka je v Amsterodamu v plném proudu a s trochou štěstí se může z chudého malíře stát rychle obrovský boháč – jen tu jednu správnou cibuli získat.

Že to jde, předvede také prodavač ryb William (hraje ho výborně Jack O’Connell a skoro připomene Jacka Sparrowa). Ten je milencem Sofiiny služky Marie. I tady je potřeba režii a casting pochválit za volbu Holliday Graingerové. Vlastně vypadá mnohem ženštěji a atraktivněji než hlavní hrdinka a tenhle kontrast přispívá k celkové atmosféře filmu. Už víte, jak vše dopadne? Ale no tak, nepodceňujte Stopparda a jeho kolegy. Jestli můžeme něco doporučit, nesnažte se odhadnout konec před koncem. Protože o zvraty není v Tulipánové horečce rozhodně nouze.

Film má od začátku do konce velmi slušný spád, dokonce ani o trochu pomalejší tempo, než je dnes zvykem, mu neuškodilo. Tvůrcům se navíc podařilo vytvořit věrnou atmosféru Amsterodamu 17. století, i když se natáčelo hlavně v Norfolku a Essexu. A především, skvělý scénář nabídne tolik zápletek a zauzlení příběhu, že vše vlastně vždy dopadne jinak, než si myslíte. To je v dnešních filmech plusem nepříliš viděný! Navíc je tu jedna drobnost. Roli si v tomhle filmu zahrála i M. z bondovské série, neboli skvělá britská herečka Judi Denchová. Schválně, jak dlouho vám bude trvat, než ji na plátně poznáte.