Tak to tady ještě nebylo. Dvouhodinové sociální drama „Záblesky naděje“ o indických ženách chodících do práce, nespokojených se svým partnerským životem s manželi, kteří odmítají pobývat doma a chodit na vasektomii. To je jednoznačně ojedinělý pohled na silně patriarchální společnost ve východních zemích… řekla bych, kdyby autorka nezapomněla do scénáře začlenit jakýkoli děj.
Co se týče nezávislého asijského filmu, trpím předsudky, které mě nutí se mu vyhýbat. Jako řadový divák s příklonem k dynamice „zšelmilého Hollywoodu“ (a mé ADHD taky hraje svou roli) se vyhýbám snímkům pomalým nebo zvratově minimalistickým či příliš uměleckým. Co se týče konkrétně indických filmů, i můj vkus je místy příjemně překvapen, například v minulosti se mi do paměti dlouhodobě zapsal film „Cizí oběd“ (2013), který diváky překvapil hereckými výkony i chytlavým, originálním příběhem. Pokud tedy nepočítáme cringe watching bollywoodských trháků.
Tematika indických filmů (minimálně těch, které se k nám dostanou) se také striktně drží dvou směrů: zaprvé jsou to sociální problémy nižší střední vrstvy, za druhé místní konzervativní společenská pravidla. Mám teorii, že se na tyto motivy možná soustřeďují filmy určené pro export, jelikož jsou více zaměřené na to, co je pro západního diváka exotické. To však neznamená, že se důležitá společenská témata neobjevují také v tvorbě více mířené na domácí publikum.
Nezávislá indická tvorba se nezřídka více než na zvratově bohatý příběh soustřeďuje na běžné životy obyčejných lidí ze všech indických regionů. Snaha autenticky zaznamenat určitý stereotyp a jeho světlé a temné stránky si každého diváka nezíská. Obávám se, že to bude problém také filmu „Záblesky naděje“ (2024). Lépe vypovídající název autoři nemohli zvolit. Divák s každou novinkou na plátně pocítí záblesk naděje, že právě tento objekt poslouží jako rozvíjející motiv pro další děj, avšak naděje zůstává nadějí a mění se ve zklamání. Sledujeme každodenní život zdravotních sester, které jsou sice charakterově odlišné, avšak zároveň tak ploché, že prázdné příběhové složce absolutně neposlouží. Film by se dal popsat jako mozaika charakterů, jimž ale nemůžeme úplně věřit to, co říkají. Vyjadřují se často neúplně nebo v hádankách, s výrazem hlubokého utrpení.
Autorka Payal Kapadia dosud točila jen dokumenty, proto je komornost a civilnost příběhu jejího hraného debutu logická, na druhou stranu si kladu otázku, co přesně chtěla tímto filmem říci, jaká byla její motivace a jestli se opravdu jedná o něco, co zkrátka muselo být natočeno. Pokud bychom hledali nějaký motiv, který spojuje příběhy hlavních hrdinek, jsou to muži a vliv mužského světa (patriarchátu, chceme-li) na životy obyčejných žen. Už v úvodních scénách slyšíme dialogy o plodnosti, rozmnožování a antikoncepci, přičemž pacientka kliniky rozebírá se zdravotnicí možnosti antikoncepce a manželovo odmítání vasektomie kvůli údajné “ztrátě mužské síly”, a to navzdory vládní finanční odměně, již může každý vasektomii podstupující muž získat. Nevěřím, že tato scéna je náhodná, nebo že vypovídá o prostých společenských vztazích nebo sociálních problémech spojených s chudobou a výchovou dětí. Jsem přesvědčená, že tento dialog ukazuje, co je stěžejním tématem filmu a nabízí tvrdohlavost východních mužů ve vztahu k ženám jako klíč k pochopení všech následně popsaných vztahů.
Rezervovaná Prabha neviděla svého muže, pracujícího v zahraničí, prakticky od jejich domluvené svatby, zároveň se snaží odolávat koketerii ze strany lékaře v nemocnici, kde ženy pracují. Nechce podvést muže, jemuž se zaslíbila, a to i přesto, že označení “slaměná vdova” nikdy nedávalo větší smysl. Osamělé zdravotní sestře by nikdo nemohl románek vyčítat, ale protože by si jej vyčítala sama, naprosto se odpojuje od všeho, co by si mohla jako žena přát. Trochu divočejší Anu se zase snaží domluvenému sňatku aktivně vzdorovat, protože udržuje vášnivý milenecký vztah s muslimským mladíkem. Obě ženy zároveň pomáhají kamarádce Parvaty, která přišla o dům a musí se odstěhovat.
Nabízí se samozřejmě různé varianty interpretace; jedna z nich, která by zážitek z filmu mohla povýšit na jinou úroveň, je vnímání životů tří žen jako tří souběžně zobrazených životních fází jednoho člověka, k čemuž nás může přivést podivný a poněkud mysteriózní závěr. V jeho průběhu Prabha prožije s cizím mužem jakousi regresi, v níž neznámý zaujímá roli jejího nepřítomného manžela projevujícího stesk po své ženě. Prabha v této fázi již přetransformovala touhu v chladný odpor a vyslovuje, že už partnera nechce nikdy vidět. Nedozvídáme se proč, ani co ji k tomu vedlo, nedává to smysl a nic nás na tuto scénu nepřipravilo. Snad jen Prabhino přijetí Anuina milence prozrazuje cosi o jejím osvobození se od toho, co je považováno za správné, a puštění nefunkčních vzorců.
V zásadě se tedy v Záblescích naděje dá najít cosi hlubokého, samotný název odkazuje kromě drobných nuancí, kdy se něco může stát a nestane a které bezpochyby mohou být významotvorné, na zmíněnou scénu s anonymním raněným manželem promlouvajícího pár minut hlasem Prabhina partnera. Originální název je “All We Imagine as Light” (Všechno, co si představujeme jako světlo) a cizinec do něj mírně strčí svým vyprávěním o dezorientovanosti pracujícího muže, který po čtyřech dnech pobytu ve tmavé tovární hale vyšel na denní světlo. Z těchto souvislostí se dá “dofilozofovat”, že hlavní myšlenka filmu má být pasivita, čekání na světlé zítřky, které nemusejí přijít a naivita nás může okrást o velkou část peněz, času a svobody. Něco jako když uzavřete manželství a nepodepíšete předmanželskou smlouvu, protože nechcete romantickou svátost degradovat něčím tak přízemním. Nebo jako když nemáte rádi indické filmy a stejně se podíváte na další, i když předem víte, že budete zklamaní.
FILM: ZÁBLESKY NADĚJE (ALL WE IMAGINE AS LIGHT)
Indie, Francie
hindština, české titulky
Režie: Payal Kapadia
Scénář: Payal Kapadia
Hudba: Topshe
Délka filmu: 118 minut
Premiéra: 29. května 2025
–> Aerofilms
