Ve filmu Zběsilá láska se dva mladí lidé se do sebe zamilují a usilují o své místo v životě. Ale to se jim možná stává osudným. Jackie a Clotaire vám během 161 minut ukážou, jak si můžete úplně zbytečně podělat život bez ohledu na to, kam jste se narodili.

Fandíte romantice? Já také ne. Nerada se vracím do mládí, kdy jsem se zamilovávala bezhlavě a nešťastně. Příběh Jackie a Clotaira mi ale nevadil. Vidíme je totiž už od raného dětství a ani jeden z nich není jednoduše uchopitelný. Oba působí dojmem vyvolávajícím předsudky. Jackie na první dobrou působí jako hodná holka vychovávaná tatínkem ve vší počestnosti. Hned v prvních minutách příběhu se ale dozvídáme, že byla vyhozena z křesťanské školy. Nosí placky rockových kapel a po seznámení s Clotairem se rychle dostává na jeho vlnu. Clotaire, který působí naopak jako velmi nebezpečná partie, zase odhaluje svou křehkou stránku. Jeho jazykem lásky jsou hmotné statky a zahrnuje Jackie sice kradenými, ale s nadsázkou můžeme říct roztomilými dary. Tuto úvodní linku dvou mladých zamilovaných lidí je radost sledovat, dokud nepřijde naprosto očekávaný konec ideálů. Ačkoli se pár velmi miluje, čas, který Jackie tráví ve škole, Clotaire tráví na scestí.

Zde se dostáváme k další a velmi podstatné lince přinášející zásadní zvraty, které jsou pro tento film klíčové. Naštěstí nás na něj připravila retrospektivní scéna zobrazená ihned na začátku. Přestřelka zobrazená napínavě a umělecky skrze stíny na stěnách, nikoli přímý záběr, vám může být později záminkou, proč vypravěče zpochybnit, což se obrátí na konci filmu. Ale nepředbíhejme.

Linka, tvořící zápletku filmu, zobrazuje de facto Clotairovo dospění do muže, kterým pak má být celý život, což je sice v rozporu s jeho něžnou stránkou, ale není to příliš vzdálené jeho ambicím… Clotairova touha po bohatství za minimum práce a bez ohledu na morálku jej od drobných krádeží přivede do gangu, kvůli němuž první dějství končí Clotairovým zatčením. Dvojice si začne být vzdálená dříve, než je Clotaire neoprávněně zatčen za vraždu. Jackie se snaží naplnit jakési nespecifikované ambice na lepší život a Clotaire se více a více ponořuje do mafiánského životního stylu, což se mu bohužel vymstí.

Další dějství začíná o několik let později a v téhle chvíli je už poněkud matoucí. Vidíme, že se Jackie vlastně nikam moc neposunula, vlastně se spíše ponořila do deprese ze ztráty milého, která na ni měla fatální následky. Divákovi není vlastně vůbec odhaleno, kam Jackie mířila a jestli vůbec. Nemáme přehled o tom, kým by se stala, kdyby se nezamilovala do nevyzpytatelného plantážníka. Ačkoli se Jackie snaží posunout, křehkost citu, který ke Clotairovi stále chová, ačkoli se deset let nevidí, je velice matoucí. Na jednu stranu je zvláštní, jak takový adolescentní vztah dokáže člověka “sundat”, na druhou stranu je vlastně poměrně pochopitelné, že oba vinou okolností utržili dost hluboké rány, které zkrátka vyhnily, namísto toho, aby se zahojily. Po Clotairově propuštění se situace zásadně nezlepší, naopak vyvolá ještě větší chaos.

A ta nicneříkající nespolehlivost vypravěče, který nám na začátku tvrdí něco jiného, než na konci, má také příliš mnoho možných výkladů. Nedá se ale s určitostí říct, že by nám kazila prožitek z příběhu. Protože život není krásný a divák počítá s tím, že si v kině může poplakat nebo se smát, ale u romantického filmu chceme zkrátka dobrý konec. Aniž bychom prozrazovali zápletku, řekněme, že si v rozuzlení přijde každý na své. Jenom není úplně pochopitelné proč.

Po artové stránce se jedná na velmi příjemně koukatelný film. Kamera je velmi nápaditá a nebojí se hrát si s perspektivou a světlem. Dokonce nechybí pár tanečních čísel, naštěstí nikdo nezpívá, ale mohl by. Důvod, proč může mít divák pocit, že odněkud vyskočí Ryan Gosling a začne zpívat, není jednoduše popsatelný. Režisér Gilles Lellouche je známý pro výraznou stylizaci a kritika často upozorňuje na podobnost s divadelní inscenovaností. Samotná literární předloha “Jackie Loves Johnser OK?” od irského autora Nevilla Thompsona má k divadelní stylizovanosti blízko. Thompson je přirovnávám svým narativem ke Quentinu Tarantinovi, jehož tvorba je také silně stylizovaná, s divadelně laděnými dialogy, a k Roddymu Doylovi, který se věnuje mimo jiné přímo dramatu. Nedá se rozhodně říct, že by Zběsilá láska byla mcdonaghovským filmem, ale rozhodně jsou tyto vlivy zřejmé.

Dalším “ale” bychom mohli označit téma, kterému se předloha věnuje více než filmová adaptace a ve filmu může být trochu nadbytečné nebo nečitelné. Tím jsou sociální témata. Není pochyb, že film obsahuje prvky sociálního dramatu, které však úplně neodpovídá na otázky, jež si při pohledu na vztah hlavních postav klademe. Nevíme, proč se Clotaire vydá právě tou cestou, již si vybral. Jeho otec je sice vznětlivý a iluzí o krásném světě oproštěný dělník potýkající se s problémy spojenými se ztrátou zaměstnání, jaký vliv to má přímo na Clotairův rozvoj úplně nelze uchopit. Nikdo z Clotairovy rodiny nedává najevo, že by tíhnul ke zločinu nebo že by Clotaire neměl na vybranou. Předpokládaným, ne však úplně jasným důvodem může být Clotairova nechuť zařadit se do dělnické třídy a nevyzpytatelnosti kapitalismu, na druhou stranu je v pořádku, když mu někdo udělá z obličeje sekanou kvůli špatnému úsudku. Toxicita, drsnost a úpadek akcentované v knize nejsou podle mého názoru adekvátně vyobrazeny ve filmu. A adaptace nemusí být poplatná předloze, nicméně nelze vzít jen určité motivy a očekávat, že příběh bude jako celek fungovat.

FILM: L’AMOUR OUF (2024)

Režie: Gilles Lellouche
Scénář: Gilles Lellouche, Audrey Diwan, Ahmed Hamidi, Julien Lambroschini
Kamera: Laurent Tangy
Hudba: Jon Brion
Produkce: Alain Attal, Hugo Sélignac
Zvuk: Cédric Deloche, Marc Doisne, Gwennolé Le Borgne, Jon Goc
@ CinemArt