Film: Poslední aristokratka (2019). Pomalým tempem k happyendu

Zprvu to vypadá jako skvělá zpráva. Právníkovi se podařilo konečně hrad Kostka vymoci, a tak si všichni koupí letenky a hurá hledat kořeny. Frank musí také splnit svůj slib a všechny své již zemřelé příbuzné důstojně pohřbít tam, kam patří. Ovšem cena za převoz více než desítky uren je poněkud vysoká. Naštěstí mají ale plechovky od oříšků velikost tak akorát. Škoda jen, že se tady v ten moment nedokázal režisér Vejdělek ubránit použití toho snad nejprovařenějšího klišé se ztrátou kufru s popelem. Ale zpět k Frankovi. Ač středoevropský šlechtic, v penězích se rozhodně netopí. Jen záloha právníku Bendovi spolkla všechny jeho úspory včetně studijního fondu dcery Marie, toho jména třetí. Jak se ale ukáže ve chvíli, co dorazí na Kostku, platba právníkovi není ten největší problém. Velká část hradu je zcela zdevastovaná, jakž tak udržované jsou jen části na prohlídkové trase. Zbytek vypadá, že novým majitelům brzy spadne na hlavu. Se zámkem získává nová hraběcí rodina z Kostky také trojici velmi osobitých zaměstnanců – kastelána Josefa, hospodyni Tichou a hypochondrického zahradníka Krásu.

Všichni tři se svorně snaží zajistit, aby na hrad pokud možno necourali žádní návštěvníci. Kastelán je nazývá muflony a prohlašuje je za škodnou. A vůbec se nemíní angažovat více, než je zdrávo. „Komu je adresována ta pošta?“ ptá se Josef Kostky, když najdou v kanceláři hromadu neotevřených úředních dopisů. „Státní zámek Kostka. Rozhodně nemíním otevírat něco, co není určeno přímo mně. A vy byste také neměl…“ vysvětluje. Asi není překvapením, že zatímco samotný Kostka je uprostřed znovu získaného rodového majetku plný emocí, jeho žena Vivien není z pobytu na nevytopeném hradě v předvečer Vánoc nijak nadšena. Stejně jako dospívající Marie, i když v jejím případně situaci mírně vylepšuje pohledný mladý šlechtic Max, syn majitelů nedalekého panství. Když k tomu přidáte ještě velmi nevstřícný personál a kastelána zakazujícího se téměř čehokoli dotýkat, nezdá se, že by rodinu čekala na Kostce nějak zářivá budoucnost. Hlavně když Vivien plánuje za peníze získané prodejem hradu otevřít kadeřnictví na Manhattanu.

Knížka Poslední aristokratka od Evžena Bočka je v Česku skutečným hitem. Není divu, že o její natočení stálo hodně tvůrců. Po několika odkladech padla volba na Jiřího Vejdělka, který už nemusí nikoho přesvědčovat o tom, že natočit komedii musí. Byť je jeho filmová řeč trochu osobitá a ne úplně každému se musí tento styl vyprávění zamlouvat. I tady se čas ve snímku posunuje kupředu jen malými krůčky a většina důležitého se odehrává spíše jen prostřednictvím menších gagů než souvislého příběhu. Ale Vejdělek dokáže – za vydatného přispění kameramana Vladimíra Smutného – velmi dobře pracovat s obrazem. K natočení filmu navštívil štáb hned pětici zámků, a Smutný interiéry velmi dobře doplňuje venkovními záběry na hrad z různých úhlů, pohledů a perspektiv. Snad i díky natáčení na sněhu to evokuje poklidnou, skoro vánočně sváteční atmosféru umožňující se v kině uvolnit a odpočívat.

Přitom Smutného práce s kamerou je velmi střízlivá, neexperimentuje zbytečně se záběry, prostě sází na hezký obrázek. Skoro to samé by se dalo říci i o Hynku Čermákovi v hlavní roli Franka Kostky. Na tiskové konferenci k filmu prohlásil, že role byla pro něj odpočinková. „Jsem spíše Kostka, než drsný policajt. Takže jsem vlastně nemusel nic hrát,“ nechal se slyšet. A opravdu, po většinu filmu působí naprosto přirozeně, jako by roli skutečně prožíval. Dokonce i v okamžiku kdy jako Kostka stráví celý den na mraze v očekávání prvních návštěvníků. Skvěle mu sekunduje mladičká Yvona Stolařová v roli dcery Marie, která se před kamerou pohybuje s až obdivuhodnou lehkostí. Vejdělek představitelku této role hledal údajně poměrně dlouho, a dlužno dodat, že se trpělivost vyplatila. Pokud nasazení Stolařové přetrvá, možná se rodí nová hvězdička českého filmu. Její přirozené herectví je rozhodně nedostatkovým zbožím.