Je libo zahrát si Divoké karty? Nebojte, žolíků je dost… ♠♥♦♣

Divoké karty jsou antologií, kterou k dnešnímu dni tvoří více než dvacet svazků a další jsou připravovány. První svazek vyšel roku 1987, v roce 2010 byla vydána jeho nová, rozšířená edice a letos se konečně dostal i do českých knihkupectví. Záštitu nad nimi drží George R. R. Martin, autor předlohy veleúspěšného seriálu Hra o trůny. Doufejme, že antologie bude mít mezi českými čtenáři úspěch, a dočkáme se překladů dalších dílů Divokých karet.

Idea knihy je brilantní. Co kapitola, to jiný autor. V úvodním svazku se v sérii příběhů představí mistři sci-fi a fantasy literatury Roger Zelazny, Howard Waldrop, Lewis Shiner a samozřejmě George R. R. Martin, který celou publikaci koriguje z pozice editora. Rozšířené vydání, z něhož vychází český překlad, obsahuje příběhy spisovatelů mladé generace – Davida Levina, Michaela Cassutta a Carrie Vaughnové.

Na rozdíl od jiných antologií je v knize jedna výchozí zápletka, se kterou si každý z autorů musí poradit. Co je onou zápletkou? Mimozemšťany z Takisu na Zemi zavlečený vir divoké karty. Co se stane po nakažení? Umřete. Nebo neumřete, ale raději byste zemřeli, protože se z vás stane odporný žolík. Nebo získáte obdivuhodné schopnosti a jste eso… Čekáte z dosavadních informací sci-fi vyprávění z daleké budoucnosti? V tom případě budete překvapeni! K nákaze Divokými kartami došlo těsně po světové válce, v roce 1946. Jeden z příběhů dokonce vypráví, kterak se jistá esa ve službách strýčka Sama v roce 1968 vydala do Československa, zastavit okupační armádu. Nakonec to však nedopadlo, neboť Američané se – jaká ironie – rozhodli, že by nebylo vhodné se vměšovat do záležitostí cizího státu.

Samozřejmě ihned začnete přemýšlet, jak takové psaní probíhá, a vybavíte si školní hru, kdy spolužák vedle vás napíše větu, vy za to připojíte další a pošlete dalšímu spolužákovi a musíte vytvořit smysluplný a navazující příběh. Po přečtení Divokých karet však soudím, že se jedná spíš o hru, kdy jeden napíše větu, papír přeloží, takže nevíte, co napsal, ale musíte připojit vlastní a teprve na konci uvidíte, co z toho vzniklo. Když se dostanete k originálu z roku 1987, dozvíte se víc: v doslovu autoři hovoří právě o vzniku knihy. V rozšířeném vydání ani českém překladu tento doslov už bohužel nenajdete.

A jaké jsou tedy po přečtení Divokých karet pocity? Částečné zklamání. Kapitoly se od sebe zásadně liší, a přestože všechny nějak navazují na první kapitolu, rozhodně nenavazují samy na sebe. Každá kapitola představuje trochu jiný styl psaní, začíná zase od začátku, představuje nové postavy, letmo se dotkne jejich příběhu a končí. Žádná z kapitol neposkytne kompletní příběh postavy až do konce, takže nás po dočtení sužují palčivé otázky Co? Proč? Jak? Odkud? a Kam?, na které v této knize (a kdo ví, jestli v nějaké z dalších) rozhodně nedostaneme odpověď. Další kapitoly se totiž, s výjimkou doktora Tachyona, k postavám z předchozích kapitol nevrací a pokud, tak je jen letmo zmíní, ale určitě nerozvíjí dál jejich příběh.

Kapitoly dohromady také netvoří onu pomyslnou skládačku, v níž by představovaly jednotlivé dílky, které po dočtení všechny zapadnou do sebe, a vy víte vše. Ne. Stále nemám ponětí, kdo je Pytlačka, proč byly vražděny Fortunatovy gejši, jak se to veze s Croydem, co se stalo Cece. A to je jen pár otázek ohledně hrdinů, kteří mě nadchli. Jako naschvál právě jejich příběhy vyzněly nejvíce do prázdna, jako by byly vyprávěny zprostředka, než se v nich čtenář stihne zorientovat, končí.
I přes toto roztrpčení mi stále idea knihy přijde geniální, neboť vás to jistojistě donutí sáhnout po dalším svazku. A dalším. A dalším. Sakra, někde o Želvákovi, Sokolici, Loutkáři a ostatních přece musí být zmínka. Nebo taky ne a autoři zbytek příběhu ponechají naší fantazii… I na tuhle odpověď si ale nejspíš nějaký čas počkáme a já proto doporučuji sáhnout po některé z dalších Martinových knih.