Kniha Bestie je zvíře zcela pohltí tě

Bestie je zvíře je knižním debutem Peternelle van Arsdale, který můžeme zařadit do žánru young adult. Peternelle žije v New Yorku a než napsala tuto knihu, pracovala v knižním vydavatelství. A ačkoli je toto její první kniha, má už nyní jasno, že i ty další se ponesou v podobném duchu „temných pohádek“.
Když se podíváte na přebal knihy, okamžitě pojmete podezření. Další román o tom, že v lese za vsí se něco skrývá. Obšlehnutá Smrtná zima, která už obšlehla film Vesnice. Jenže tentokrát je všechno jinak. Tentokrát v tom lese opravdu něco je…

Příběh začíná samostatným prologem, v němž se rodí holčičky, dvojčata. Jelikož vesnici, do níž se narodily, však tou dobou trápí neúroda a hladomor, vidí v tomto zrození zlé znamení a děti i s matkou zapudí. Otec slibuje, že jim bude do hvozdu nosit jídlo a až se vše uklidní, vezme je zpět. Jenže čas plynul a otec chodil čím dál méně, až přestal přicházet úplně. Matka si samozřejmě domyslela, co je toho příčinou a zanedlouho zemřela.

A děvčátka? Ta rostla jako to dříví v lese a navíc v nich kypěla zlost. Zlost na celou vesnici, která zavinila jejich situaci. Situaci, jež neměla zůstat nepomstěna. A tak, podobně jako v biblickém příběhu byli zabiti všichni prvorození, dojde i zde k mnohým úmrtím – zemřou všichni vesničané starší než dvojčata, kterým bylo právě patnáct let, když se z nich staly pojídačky duší.

I přes tento obsáhlý úvod však nejsou Angelika a Benedikta, jak se dívky jmenují, středem naší pozornosti. Hrdinkou románu je sedmiletá Alys, která jako jediná té noci nespala a s pojídačkami se setkala. A navíc se ve hvozdu skrývá Bestie, která se jí zjeví a povídá si s ní. Co to pro Alys znamená? Je zlou bytostí, podobně jako pojídačky duší? Proč jí ony ani Bestie neublížily? Mohla tu noc zabránit vyvraždění vesnice? Pozdě bycha honit a všechny děti včetně Alys se ocitají v náhradních rodinách v sousední vesnici.

Místní lidé jsou ještě pověrčivější, a tak se rozhodnou vesnici proti Bestii opevnit. Alys začínají krušné chvíle.
Jak vidno, některé podobné prvky se Smrtnou zimou zde jsou. Opevněná vesnice, pověrčiví a zpátečničtí vesničané, hrdinka, jež se vzpírá a je označována za neposlušnou. Přesto když dva dělají totéž, není to totéž. Oproti Smrtné zimě má tento román švih a spád. Nezdržuje se zbytečnými popisy a jde rovnou na věc. Celý příběh o pojídačkách duší vám autorka vyjeví na prvních dvanácti stranách, nehalí postavy do zbytečných hávů tajemna, které pak zdlouhavě a postupně rozplétá. Zkrátka vás do děje hodí po hlavě a musíte začít rychle plavat. Což rozhodně není na škodu, právě naopak.

Co se inspirace týče, autorka věří, že je její příběh originální, s čímž můžu jen souhlasit i přes výše zmíněné shodné prvky s jinými díly. Přesto však uznává, že je jistě podvědomě ovlivňována pohádkami bratří Grimmů, jež četla jako dítě, svou oblibou upírů a všeho, co číhá v temných lesích, tím, co četla, viděla, slyšela u jiných. Podivná jména v románu jsou pak důsledkem autorčiny fascinace vším, co je welšské. A na závěr, nikoho asi nepřekvapí, že mezi své inspirativní autory Peternelle řadí Neila Gaimana. Jak sama říká, má ráda pohádky, avšak čím temnější, tím lepší. A chce i do budoucna psát takové knihy, které by měla sama chuť si přečíst. V podobném duchu se tedy nejspíš ponese i její další tvorba a my jen můžeme doufat, že neupadne do stereotypu.