Kniha Drž mě, když padám: dívčí román pro otrlé

V nakladatelství Slovart vyšel další z románů slovenské spisovatelky Miroslavy Varáčkové. Podobně jako u většiny jejích knih jde o dívčí román, nicméně romantiku a zamilované vzdychání nečekejte. Možná jen trošku. V knize Drž mě, když padám se musíte ke šťastnému konci dostat skrze facky a kopance.

V Česku máme Lenku Lanczovou, Slovensko má Miroslavu Varáčkovou. Ačkoli Lanczová má počtem knih značný náskok (na kontě má šest desítek románů, první vydala v roce 1992), ani Varáčková nezahálí. Od své prvotiny v roce 2009 vydala dalších třináct knih, z toho dva fantasy romány.
Oproti české přebornici dívčích románů Lence Lanczové je Varáčková ke svým hrdinkám o dost krutější. Zatímco Lanczová se ve svých knihách zaměřila na prožitky první lásky směřujících k ideálnímu „poprvé“, tedy dokonalému prvnímu sexu, a nešetřila romantikou, Varáčková své romány zasazuje do prostředí rozvrácených rodin. Autorka se zabývá tématy šikany, alkoholismu, domácího násilí, neúplných rodin. Se svými hrdiny se zkrátka moc nemaže, ti se musí protlouct životem, jak jen lze.

Sourozenci Ondřej, Káča a Zuzka žijí se svým otcem alkoholikem, který pro sprosté slovo a facku nikdy nechodí daleko. Starší sourozenci se ohání na brigádách, aby aspoň nejmladší Zuzce zajistili dostatek jídla a teplé oblečení. Situace vypadá pro hlavní hrdinku Káču, které je šestnáct let, značně beznadějně a bezvýchodně. Náhle se však stanou dvě věci. Bratr začne nosit domů podezřele moc peněz. Až příliš na to, že by měl pracovat v továrně u pásu. A do sousedství se vrátí Marek, který studoval v Anglii, ale stýskalo se mu po domově. Katka tak – a zde se dostáváme k jádru dívčích románů – zjišťuje, co to znamená někoho milovat, a s Markem si vyměňují slova plná velkých slibů, kterých jsou schopni jen teenageři. Prudký a nezkrotný cit slibující oddanost a lásku až na věky je ale vždy usměrněn návratem domů a dalšími fackami.

K tomu, aby se nebe nad Káčinou hlavou vyjasnilo a ona si mohla nasadit růžové brýle, se musí stát něco fatálního. Je to opět Ondřej, který celou situaci podělá, ačkoli to myslí od samého začátku dobře, ale zároveň vlastně zachrání, protože vybičuje své sourozence k tomu, aby změnili svůj osud a bránili se. Škoda jen, že Ondřejův konec zůstává až tak otevřený a že se nedozvíme, zda jeho oběť měla cenu.

Kniha je, jak už to u podobných románů bývá, napsaná jednoduše, avšak čtivě. Marek coby princ na bílém koni je možná až trochu moc dokonalý, ale má-li být protikladem ke všem sračkám, jimiž se musí Káča brodit, pak budiž. Popravdě bych si ráda knihu přečetla ve slovenštině, v tomto případě – vzhledem k podobnosti našich jazyků – mi překlad připadá zbytečný. Navíc bych se snad nedočkala hrubky v podobě spojení „nabytá baterie“.