Ženy a knihy, věc tuze nebezpečná

Co napomohlo rozšíření četby mezi ženami? Co představovaly romány pro ženu v 18. století? Tyto a další otázky si klade Stefan Bollmann. Německý spisovatel se zabývá fenoménem ženského čtení již v několikátém svazku. Jeho prvotinou v tomto tématu je práce z roku 2005 – Ženy, které čtou, jsou nebezpečné. V roce 2010 následovala kniha Ženy, které čtou, jsou nebezpečné a chytré. A poslední svazek, Ženy a knihy: Vášeň s následky, byl vydán v roce 2013 a v roce 2015 se prostřednictvím nakladatelství HOST dostává do rukou i českým čtenářům.

Populárně naučná kniha se zabývá příběhy konkrétních čtenářek a jejich postoji k literatuře od 18. století do současnosti. Často jsou čtenářkami hrdinky románů, jako například paní Bovaryová. Literární postavy jsou ostatně, jak autor ukazuje, s reálnými čtenářkami propojeny. K literatuře se v 18. století přidává rovnítko život. Příběhy na stránkách knih jsou vnímány jako skutečné, ze života a čtenářky z nich čerpají poučení.

Dozvíme se také, že právě jednoduché příběhy, de facto braková literatura, napomohly ke zvýšení popularity čtení mezi ženami, a to i v nižších vrstvách. Prvním románem typu „červené knihovny“ byla Pamela aneb Odměněná ctnost z roku 1740. K této knize se autor v závěru vrací, uzavírá kruh, a srovnává Pamelu s Padesáti odstíny šedi: „S dávno známým literárním motivem ženy coby duševní vůdkyně muže jsme se setkali již o téměř tři sta let dříve v románu Pamela. Pamele se podařilo vyléčit pana B. ze závislosti na sexu a udělat z něj svého manžela. (…) Rozdíl v chování těchto dvou mladých žen, poté co byla v sázku dána jejich nevinnost, je na první pohled zásadní: čas, který Pamela potřebovala, aby svůj osud vylíčila v dopisech svým rodičům, využívají naši současníci k pohlavním stykům; a pokud to zrovna nedělají, píšou si e-maily. Alespoň to se od roku 1740 změnilo: ťukání do počítače namísto krasopisu a jednoduše mnohem více sexu.“

V závěru knihy se autor zabývá i fenoménem fanfiction, který je od počátku ženskou doménou. Překvapilo mě, jak rozsáhlá tato kategorie je, jen umět hledat. V polemice, zda je fanfiction neúctou vůči autorovi díla, nebo výsostným právem čtenáře, se, na rozdíl od Stefana Bollmanna, přikláním k variantě první. On fanfiction vnímá jako další posun ve vývoji čtenářstva a literatury jako takové.

Kniha je zajímavou sondou do světa čtenářek a žen, jejichž životy ovlivnily knihy. Od 18. století se dostaneme až k dnešním dnům a můžete tak sledovat vývoj témat v románech. Nebo, jak jsme si ukázali, že se vlastně omílá stále to samé dokola.