Maryša v olomouckém Divadle na cucky je jako kafe od žida: chutné, ale občas dokáže otrávit

„Chceš bílý, nebo černý? Nesu ti černý.“ Tak končí jedno velké životní drama. Drama Maryši, jež koncem 19. století zpracovali bratři Alois a Vilém Mrštíkové. Maryša měla premiéru v Národním divadle roku 1894 a od té doby je diváky stále vyhledávána. Jde o kanonické dílo, které v sobě nese určité stopy nadčasovosti. Psychologizace a barvitost postav nám dává možnost různé interpretace a díky tomu nás Maryša stále baví, stále zajímá. Jak se s ní popral Slovanský tyátr v olomouckém Divadle na cucky?

Děj Maryši je pravděpodobně všeobecně známý. Na scéně máme nešťastnou mladou dívku Maryšu, jejíž rodiče ji chtějí provdat za o mnoho let staršího Vávru, vdovce se dvěma dětmi. Maryša je však zamilovaná do svého Francka, který jí odchází na vojnu, a o kterém její matinka s otcem nechtějí ani slyšet. Snaží se je přesvědčit o tom, že na Francka zapomene, jen když ji nedají Vávrovi, který svou první ženu dle všeho tloukl. Otec je chvíli na vážkách, pragmatická a chladná matka však rázně zamítne jakékoliv dceřino dožadování.

Maryša se jim zachová po vůli, přijme svůj úděl. Přijme to, že bude do konce života nešťastná. Dva roky poté nastává obrat, Maryšin otec Lízal prozře. Pochopí, jakou strašnou chybu udělal, když Maryšu nutil do sňatku s Vávrou. Vidí, jak jeho dcera chřadne, jak má modřiny, jak je nešťastná. Snaží se to napravit tím, že Maryšu vyzve k návratu domů. Maryša hrdě odmítá se slovy „Co jste si navařili, to si také snězte!“ Mezitím se vrací také Francek, který po své Maryšce stále touží a chce s ní utéct. Ona však chce být čestná a čistá, znovu hrdě odmítá možnost lepšího života. A jak to s naší hrdinkou dopadne? Uvaří kávu od žida.

Ve zpracování Slovanského tyátru, studentského divadla z Olomouce, Maryša poněkud zapadla. Hlavní protagonistka (Petra Vybíralová) se své role ujala jistě s vervou, ale i přesto chyběly emoce, chyběla nám nešťastná Maryša, která vnitřně zápasila sama se sebou. Gradující závěr, od kterého bychom očekávali znovu příval emocí, byl zbytečně urychlený a zploštělý, nevykrystalizoval tak, jak by měl. To samé Francek (Ivo Černík), který jako by se nemohl rozhodnout, zda být za toho „špatného“, nebo být hrdinou. Jeho výstupy se nezdály uvěřitelné a poněkud dřely. Herecké výkony ostatních však byly naopak velmi vydařené. Zaujal zejména Lízal (Albert Pazdera) a také Vávra (Martin Skopalík). Ti předvedli velmi obstojné herecké výkony a se svou postavou se sžili výborně.

Určitě musíme vyzdvihnout hru s barvami a se světlem. „Bílý, nebo černý?“ Známá replika ze hry nás efektivně provází po celou dobu inscenace a dodává na správné atmosféře. Ovšem určitě by se dalo více pracovat právě s nadčasovostí Maryši a nějak ji ozvláštnit, dodat šmrnc. Jak bylo již řečeno, chyběly emoce, chyběl vnitřní boj Maryši, který by se dal vyjádřit i jinak než samotnou protagonistkou. A chybělo závěrečné vygradování. Nicméně vzhledem k mladému věku všech herců to byl i tak vydařený a milý divadelní zážitek a určitě stojí za vidění.