Pohádka Modrý pták, aneb Světlo a Láska zvítězí nad Nocí a Smrtí

Ne, nebojte. Nemám v plánu tu moralizovat, kterak dobro překoná zlo a bude líp. Protože ani nově uvedená činohra Národního divadla to nedělá. Pohádka Modrá pták, kterou roku 1908 napsal pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu Maurice Maeterlinck, přesto k tomuto závěru dospěje. Ale nepředbíhejme.

Dílo Maurice Maeterlincka obecně charakterizuje nepříliš výrazný děj. Větší důraz je kladen na niterné prožívání postav než na události kolem nich. V Modrém ptáku jsou tyto niterné prožitky zobrazeny jako putování duše za poznáním, nabývají tedy až mystického rázu. Duše, odpoutaná od běžného světa, prochází snovou krajinou, daleko za hranicemi vědomí. I zde, stejně jako v dalších Maeterlinckových dílech, sehraje svou úlohu soupeření založené na antagonismu dvou nepřátelských postav, v tomto případě Světla a Noci.

Hlavními hrdiny inscenace jsou dvě děti, Mytyl a Tyltyl, které mají za úkol přinést víle Modrého ptáka. Pomocí diamantu otvírají své oči, svůj vnitřní zrak a jsou schopny vidět duše všech věcí. Pavlínu Štorkovou a Filipa Kaňkovského v rolích malých dobrodruhů tak provázejí duše chleba (Jan Bidlas), cukru (Radúz Mácha), psa (Pavel Batěk) a kočky (Saša Rašilov). Neocenitelným pomocníkem a rádcem je samozřejmě Světlo v podání Jany Pidrmanové. Ve hře zosobní též svůj protiklad, Noc.

Začíná tedy putování. Pavlína Štorková, která touto rolí zahajuje své účinkování v Národním divadle, působila jako Mytyl naprosto věrohodně. Nejen díky své drobné postavě, ale i dokonale zahranou naivitou malého děvčátka. Filip Kaňkovský ji v tomto skvěle doplňuje – pohrkaný kluk, který nikdy, ale nikdy, nebrečí.

Nemá smysl vás déle napínat. Modrý pták je klasická pohádka, kde dobro zvítězí nad zlem a příběh končí tam, kde začal – doma. Po dlouhém putování dochází oba k prozření, že to, co hledali, měli celou dobu přímo před nosem. Že štěstí není ukryto v materiálním bohatství, ale v bohatství ducha. A když se k tomu přidá láska bližních a k bližním, teplo domova a radost z pomoci potřebným, stane se z toho Štěstí. Onen Modrý pták, kterého jsme tedy tolik hledali, je celou dobu v nás. Cesta k tomuto poznání je však dlouhá a trnitá, a to nejen v pohádkách.

Složitosti putování odpovídá i scénografie – do spirály vedený pás opakující motiv pokoje, podlaha a na ní stůl a židle. Nábytek trčí ze stěn i stropu, stále dokola. Spirálovitost ve mně vzbuzuje pocit bloudění stále dokola, zároveň i uzavření kruhu a návrat do výchozího bodu. Velké dveře v pozadí jsou branami do jednotlivých světů – snění, prožitků i vzpomínek.

Jak jsem zmínila na začátku, z inscenace mravní ponaučení vyplyne jakoby mimochodem. Tvůrci nemoralizují, naopak hru pojímají věcně, děj nechávají plynout a divák k pointě dochází sám. Autoři prezentují hru jako rodinné představení, o čemž nemůže být pochyb. Určitě bude vhodná pro děti, které jsou ještě nedotčené cynismem současné doby a rády uvěří, že hodnoty jako láska a dobro jsou přesně takové, jak je jim předkládáno. I pro nás dospělé hra je, abychom unikli do světa, který není zkažený a poznamenaný hrůzami dnešní doby. Uvěřit ale, že dobro opravdu zvítězí i reálném světě, už není tak snadné.