Podivně dekadentní Návštěva Nové scény

Na Nové scéně Národního divadla proběhla další premiéra této sezóny. Tentokrát režisér Jan Frič na divadelní prkna převedl povídku Emila Hakla Návštěva, která vyšla v roce 2014 ve sbírce povídek Hovězí kostky. Bohužel stejně jako v případě Zbyhoně je výsledek rozpačitý, i když o něco méně.

Hrdiny této povídky jsou čtyři přátelé, kteří se schází na návštěvě u jednoho z nich. Krizi středního věku mají už za sebou a nyní jim nezbývá nic než potěšení z dobře uvařeného jídla. Konkrétně z perfektně připravené kachny, jejíž pobyt v troubě nelze uspíšit, právě naopak. A než se kachna upeče, čtveřice přátel klábosí…

Jak z předchozího vyplývá, velká dějová linka se nekoná. Soirée čtyř stárnoucích žvanilů v podobě povídky může mít intimní, voyerský ráz, na divadelních prknech se však v původní podobě může vymstít. Jan Frič s inscenačním týmem proto pojal Návštěvu doslova a pozval diváky na domácí půdu, tedy jeviště Nové scény. I vstup na představení je tentokrát méně okázalý – diváci vchází malými dvířky a pokračují zákulisím, kde jsou stylizované momenty z autorova života, ale i posedávající technici.

Některým návštěvníkům se tak naskytne zcela nový pohled. Na jevišti je pak připraven party stan a zdá se, že vše je nachystáno na jakýsi slavnostní ceremoniál. Nechybí ani stěna s logy partnerů – Bohemia Sekt a Mattoni. A opravdu, záhy přichází moderátorka, ještě netušíc, do jak svízelné situace se za chvíli dostane, a zve na pódium autora knihy, který za svůj počin získává cenu. Toho však více zajímá, jak to bylo s Černobylem. A to není pro moderátorku zdaleka to nejhorší. Ještě že partner Bohemia Sekt celou akci dobře zásobil…

Diváci během této části představení stojí a herci se mísí mezi nimi, nabízí občerstvení a hrají. Nevím, jestli Jan Frič počítal s českou náturou, nebo šlo o kouzlo nechtěného, ale i tento ceremoniál měl svou holubí letku. Někteří diváci brali oříšky po hrstech, mlsně pokukovali po na grilu se pečících kuřatech (dobře, tak kachnách) a ve chvíli, kdy David Matásek předal ke kolování v předních řadách krabici s chlebíčky, vyrazila zezadu jedna dáma, vytrhla ji z rukou jiného diváka a odcupitala s ní zpět dozadu. Protože kvůli chlebíčkům jsme na tuto premiéru přišli hlavně, že. Ovšem díky tomu byla iluze společenské akce dokonalá.

Jakmile se čtveřice přátel pod pódiem sešla a definitivně zazdila moderátorku, nastal čas na přestavbu scény. Ten čas bylo třeba nějak strávit, ale až trapně zbytečná hra Terezy Vilišové na příčnou flétnu podle mě nebyla šťastnou volbou. A bohužel byla jen prologem k úpadku, který představení dále utrpělo. Druhou část, která už probíhala vsedě, kdy bylo zbudováno provizorní hlediště přímo na jevišti, uvedla scéna jedlíků, kdy hlavní protagonisté okousávali ogrilovanou drůbež.

Kromě mlaskání a hrdelní hudby připomínající zpěvy mongolských pastevců nikdo nevydal ani hlásku, dokud nebyli opeřenci zcela ohlodáni. Podivně dekadentní, ale zároveň jaksi uspokojivé. Jako by se zastavil čas a chvíle, kdy si herci vychutnávají skvělou kachýnku, byla věčná. Slast a požitek v přímém přenosu.

Zbytek představení se pak proměnil v onu povídkovou návštěvu, kdy se čtveřice žvanilů opijí do němoty a mudruje o všem a o ničem. Tlachy nemající ani hlavu ani patu, podporovaná opilecká sebelítost, ovšem pozor na vážná a opravdová témata, jako je například nemoc a blízká smrt jednoho z nich. Realita všedního života není tentokrát vítána. Tento smutný večírek, tato příliš dlouhá návštěva se končí až v brzkých ranních hodinách a jedním ze světlých okamžiků inscenace je loučení se Bombura s Matesem – ostatně především David Matásek s Davidem Prachařem inscenaci herecky zachraňují.

Zbyhoň! Co není, o tom nelze pochybovat

Na samý závěr herci diváky opět zvedají ze židle – že by jako v případě Zbyhoně šlo o vynucený standing ovation? Ne, tentokrát herci potlesk v zárodku zarazí a stanou u dveří vedoucích do foyer. Tam zůstanou, dokud neodejdou poslední diváci a každému z nich poděkují za návštěvu.

Návštěva má své silné i slabé stránky, které naneštěstí převažují. Mezi ně patří poněkud nezajímavá a nudná část vyplněná mlácením prázdné slámy, tlacháním o ničem. Naopak vyzdvihnout musím nápad s předáním ceny, vtažení diváků do hry a vytvoření komorního prostoru přímo na jevišti. Výrazným pozitivem je také hudba Petra Šmída a již zmíněné výkony herců. I přes jejich přínos je však výsledek přinejmenším rozpačitý.