Zbyhoň!: Co není, o tom nelze pochybovat

Nová scéna Národního divadla uvedla v režii Jana Friče světovou premiéru inscenace Zbyhoň. Inscenace veskrze experimentální, neobvyklé a do jisté míry i kontroverzní. Své příznivce si Zbyhoň bude hledat těžko, nicméně s tím autoři počítají a vlastně jim o to ani nejde.

Základním kamenem inscenace je dezinformace a nakládání s informacemi. S tím souvisí i neodpovídající herecké obsazení v programu. Fake news, jak zní moderní termín, jsou v současné době značně přetřásaným tématem, vzpomeňme i na inscenace Městečko Fake News a Pravda o 17/11 souboru 11:55. Na Nové scéně se však hledí na fake news optikou slavných českých „středověkých“ Rukopisů z 19. století. Celý náš národ tak stojí na nepravdě a mystifikaci.

Rukopisy neustále někdo podrobuje analýzám, zpochybňuje jejich pravost či falešnost a do dnešního dne spor o ně v podstatě neutichl, byť je už jisté, na čí straně pravda je. Problémem Rukopisů, ať už jsou falešné či pravé, je, že vůbec existují. Během představení dojdou postavy k zajímavému závěru – Rukopisy, které celou dobu oslavují, je třeba zničit. Jen tak o nich už nikdo nebude pochybovat. „Češi udělali chybu, že Rukopisy zachovali. Rusům Slovo o pluku Igorově v Moskvě roku 1812 ‚náhodně‘ shoří a již nemůže být více zkoumáno…“

Existenci Rukopisů však dokládá i výzdoba v podání malířů Alše a Ženíška na historické budově Národního divadla. Nová scéna se proto kulisami proměňuje ve „Zlatou kapličku“ a herci se s tématem konfrontují nejen jako postavy, které hrají, ale i sami za sebe. Nejvýrazněji v tomto působí Pavla Beretová, která se v jednu chvíli zhroutí a vykřikuje, že představení má mít smysl a že oni jako herci již neumějí hrát tak, aby divákům předali jakékoli poselství.

Na chvíli jsem si myslela, že to bude hlavní pointou hry, která se od samého začátku vyvíjela poněkud zmatečně. Silný úvod, kdy zaujme monolog Filipa Rajmonta a posléze hysterický záchvat Patrika Děrgela, vystřídá rozpačitá a na místě stojící část hry. Herci se plácají v úvahách a když už neví kudy kam, zazpívají. Následuje již zmíněné zhroucení Pavly Beretové, které divákovi trochu nastaví směr, aby následně opět zabloudil v úvahách. Konec přináší úlevu většině diváků a nejspíš i hercům samotným, neboť ani pro ně není inscenace jednoduše hratelná, jak svěřil na besedě s diváky po druhé premiéře sám režisér.

Během besedy hned několikrát zazněla otázka po smyslu inscenace. Jan Frič se odpovědi vyhnul, podle něj jde právě hlavně o zmatení diváka. Ten si má sám přebrat, zda vše v průběhu představení je myšleno vážně či s nadsázkou. Znejistit diváka a nastolit mnoho otázek, aniž by na ně byla dána jediná odpověď. I k tomu se ale nabízí otázka, zda je to opravdu původní záměr, nebo nynější vysvětlení nepovedené inscenace.

Je sice skvělé, že Národní divadlo se na jedné ze svých scén nebrání takovýmto experimentům, nicméně musím přiznat, že se Zbyhoňovým fanouškem nestanu. Rozhodně mu však přeji lepší osud, než jaký potkal inscenaci Evropa Braňa Holička v Klicperově divadle. Ta byla po šesti uvedeních stažena. Ačkoli jen ve chvíli, kdy se již nebude Zbyhoň! hrát, o něm nebude možné pochybovat.