Něco za něco v režii Jana Klaty. Tohle že je Shakespeare?

Jan Klata, polský režisér, jehož pověst však polské hranice již dávno přesáhla, poprvé režíroval i v českém divadle. Tím bylo Divadlo pod Palmovkou, kde nazkoušel Shakespearovu komedii Něco za něco. A řekněme si to na rovinu, Jan Klata měl koule vzít to pěkně od podlahy a vytvořit opravdu moderní inscenaci.

Shakespearova hra Něco za něco (překládaná i jako Oko za oko či Půjčka za oplátku) bývá řazena mezi komedie. Tomuto zařazení odpovídají i převleky a vydávání se za někoho jiného, typické prvky pro Shakespearovy veselohry. Pokud bychom však Něco za něco opravdu chtěli považovat za komedii, jednalo by se spíše o jednu z těch hořkých. I proto bývá Něco za něco nakonec spíš bráno jako jedna z Shakespearových problematických her. Hlavními tématy jsou morálka postav, zneužívání moci, korupce a smilstvo. Hra napsaná roku 1604 je tak nadčasová a i v dnešní době bolestně aktuální.

Ty, kdož jsi bez viny, hoď kamenem. Přesně to by se hodilo říci Angelovi, zástupci vídeňského vévody, který odsoudil na smrt dvojici milenců. Zároveň se však snaží zoufale svést sestru obviněného, novicku. A vévoda vše sleduje zpod svého převleku a zahrává si s osudy svých poddaných. Jan Klata nám 400 let starý příběh podává v současném hávu.

Nevědět, že je to Shakespeare, nepoznáte to. Klata část textu nahrazuje improvizacemi či novým textem, který nešetří vulgaritami. Jednotlivé scény jsou servírovány v syrové podobě a některé z nich jsou natažené a vyhraněné přes míru. Zřejmě jsou protahovány záměrně, aby v divácích vyvolaly nepříjemné drásavé pocity. Na jedné straně. Na té druhé naneštěstí mohou začít i nudit. Závěrečná scéna Jana Vlasáka s Terezou Dočkalovou však patří do první kategorie a postará se o emocionálně vypjaté finále. Všechny tyto chvíle, ale i celé představení, doprovází skvěle zvolená hudba. Ve vyhraněných částech umocňují skřípavé tóny onen drásavý pocit.

Když už jsme zmínili Terezu Dočkalovou, její Isabela byla jednou z nejlépe zahraných postav. Přirozeně měnila výrazy dle toho, jak se vyvíjela situace. Z teskného doprošování náhle přešla do lhostejného nezájmu, když zjistila, jaká je cena za bratrovu svobodu. Žádný div, že je Dočkalová nominovaná na Thálii (za Noru, psali jsme zde). Dalšími výraznými postavami byli Angelo (Jan Teplý) a vévoda (Jan Vlasák), kteří oba též věrohodně zahráli svůj chtíč a předvedli neomezenost mužského světa, který ženy vnímá jen jako předměty, s nimiž lze manipulovat dle libosti.

Menší role patřily Radku Valentovi, Ondřeji Veselému a Tomáši Dianiškovi. Jejich postavy sice děj neposouvají, díky svým kostýmům ale působí zábavně (obzvláště Dianiška). Kromě těchto tří však nejsou kostýmy zbytečně výrazné a přehnané, spíše naopak. Podobně umírněná je i scéna, tvořená jen černě potaženým jevištěm obklopeným černými paravány a doplněná o pranýře.

Klatova první česká inscenace se s divákem vůbec nemazlí a bez předehry jde rovnou na věc. A to pěkně tvrdě. A i když to někomu bude připadat příliš hrubé a surové, jiní budou jásat. Patřím mezi ně, neboť Klatovi se podařilo vytvořit moderní inscenaci bez zbytečných historických reminiscencí.