Krásná Carmen s prázdnou duší

Národní divadlo v Brně uvedlo nové zpracování známého příběhu cikánky Carmen od Georgese Bizeta. A předvedlo přímo ukázkový případ toho, co můžeme nazvat snad jen “navrch huj a vespod fuj”.

Scéna byla velkolepá. Veliká konstrukce z tabákových beden na otáčivém jevišti. Kostýmy a účesy odkazující ke čtyřicátým létům minulého století. Určitá uniformita, do které byly zahaleny všechny ženské postavy, byla příjemná. Zvlášť v poslední davové scéně, v níž měly všechny ženy dlouhé černé šaty s vlečkou, výrazné rudé náušnice a hřebeny ve vlasech. Spíš než rozbouřený dav, který přišel sledovat býčí zápasy, působili tanečníci jako osazenstvo hrací skříňky, které se pomalu otáčí na svém podstavci s trhanými pohyby paží s vějíři. Padající tabákové listí pomáhalo uvést to, co bylo nevyhnutelné. Aleš Valášek odvedl dobrou práci, na operu se moc příjemně koukalo. Stejně tak Daniel Tesař, který si pohrál s nasvícením postav a podpořil tak výsledný dramatický efekt mnoha scén.

Totéž nemohu říct o režii. Místo španělské horké krve a tance v potu tváře zůstávaly postavy chladné, odtažité, ve statických pózách. Působily spíš jako sochy než lidé z masa a kostí. A to je u opery, proslulé svou živostí a nábojem, přinejmenším překvapivé. Tanec Carmen pro Josého byl velikým zklamáním. Kastaněty zazněly vzdáleně odkudsi z orchestřiště a Carmen Josého zasedla a začala si, ne zrovna svůdně, rozepínat šaty. Nejsem si jistá, co přesně bylo režisérovým záměrem, ale povedlo se mu příběh lásky, která zahořela jako kometa, úplně utlouct. Carmen v tomto podání není už o spalující vášni, která vede k velké tragédii. V rukou Tomáše Pilaře se vztah Carmen a Josého stává nepochopitelným a chladným. On se jí stále podrobuje, a tím ztrácí jakoukoli mužnost – cokoli, čím by jí imponoval. Intimní árie, během níž jí vyznává lásku, je odzpívána, zatímco Carmen není vůbec na jevišti. Pilařova Carmen svým milencem už od začátku pohrdá, čímž podrývá základy celého příběhu a vytváří množství slepých a matoucích míst.

Carmen byla také zklamáním po pěvecké stránce. Jediní, kdo odvedli opravdu dobrý výkon, byla Daniela Straková-Šedrlová v roli Micaëly a Svatopluk Sem jako Escamillo. Zvládli svoje role také obstojně herecky a závěrečný potlesk si zasloužili. Luciano Mastro v roli Josého vyvolával rozporuplné dojmy. Jeho zpěv se v průběhu druhého dějství sice poměrně zlepšil, ale na hlavního protagonistu to byl stále chabý výkon. Největším kamenem úrazu byla samotná Carmen. Atala Schöck se často hodně míjela s orchestrem, v nižších polohách ji téměř nebylo slyšet (do druhé řady, podotýkám). Většinu hravých árií, na kterých se může pěvkyně předvést, utopila v jakémsi neurčitu. To, že spíš než ohnivá cikánka vypadala jako nudná, vypočítavá mrcha, všemu nasadilo jen korunu. Mnohem lépe působily a zpívaly Lenka Čermáková a Andrea Široká, jako přítelkyně Carmen.
Výsledný dojem je tak rozporuplný. Na operu se pěkně koukalo, s poslechem už to bylo horší, ale stále bych ji zcela nezatratila.