Káťa Kabanová všem vzala dech

Na prknech Janáčkova divadla se v uplynulých letech dělo a zpívalo ledacos. A ne vždy se zrovna dobrým výsledkem. Dnešek však byl jako diamant vybroušený k dokonalosti – průzračný, jednoduchý a tak krásný.

Opona se zvedá a na jevišti je voda. Všude, kam se jen podíváte. Ruší ji jen pár prken poskládaných do tvaru jakéhosi provizorního mola. Na scénu, kde postává Kudrjáš, vbíhá Dikoj se svým synovcem Borisem a zahajují tak jednu velkou lidskou tragédii. O lásce vdané Káti k Borisovi, o teroru, který jí připravila její tchyně a o ponížení a vině.

Opera, kterou Janáček stvořil na základě knihy s názvem Bouře od Ostrovského, je plná silných emocí. Psychicky týraná Káťa nejdříve rezignuje, pak zase vzplane a na konci opět uvadá. A hudba stoupá a klesá s ní. Chvíli něžná, chvíli dramatická a osudová. Sopranistka Pavla Vykopalová se ujala role Káti a byla radost se na ni dívat. Zvládla ji nejen odzpívat, ale také zahrát. Bylo jí nádherně rozumět (což ani u českých zpěvaček nebývá pravidlem) a byla křehká jako porcelánová panenka. Na jevišti se potkala s druhou výraznou zpěvačkou, s Evou Urbanovou, která je v současnosti jednou z našich nejznámějších operních pěvkyň. Zpívala roli Kátiny tchyně. Roli zákeřné, zlé semetriky si střihla s velikou grácií a závěr opery zakončila tak pohrdavým gestem vůči mrtvé snaše, že se nejednomu z diváků zježily vlasy na hlavě.

Z pánů byl nejvýraznější Jiří Sulženko v roli opilce a despoty Dikoje, Petr Levíček jako Kudrjáš a Magnus Vigilius, který se ujal role Borise. Orchestr dirigoval Ondrej Olos a ten měl pod jeho vedením skvělou disciplínu, která je u Janáčka tolik potřeba. Za zmínku stojí také fáze, kdy se měnila scéna. Dívky v bílých šatech táhly dřevěná prkna z jedné strany potemnělého jeviště na druhou, chvíli se vznášely na vodě jako lekníny, chvíli cákaly okolo jako ryby na mělčině.

Představení bylo pochmurné, čisté a celé osazenstvo odvedlo výbornou práci. Festival Janáček 2016 nemohl být zahájen lépe.