Na samotné Periferii svědomí v Divadle na Vinohradech

Vinohradské divadlo se již pátým rokem postupně věnuje tvorbě autorů osudově spjatých s vinohradským jevištěm. Mezi ně patří i František Langer, autor z období první republiky propojený mimo jiné i s okruhem kolem bratří Čapků. Jeho drama Periferie patří pravděpodobně k nejslavnějším kouskům autorovy tvorby. Řeší se v něm otázka zločinu a trestu, otázka svědomí, lidské spravedlnosti i lásky až za hrob. Jak se této hry ujal režisér Martin Huba a dramaturg Jan Vedral?

Drama Františka Langera má kriminální zápletku. Nacházíme se přibližně ve 20. letech
20. století na samotné periferii Prahy. Franci se vrací z vězení a v příbytku, kde dříve bydlil, se setkává s novou podnájemkyní Annou. Během jednoho večera se do sebe zamilují. Franci nechce, aby se Anna dále živila prostitucí jako doposud. Když Annu přistihne právě ve chvíli, kdy je se zákazníkem, žárlivostí ho uhodí holí do hlavy. Ten se skácí a je na místě mrtev. Franci se zhrozí toho, co spáchal. Tohle přece nechtěl!

Popadne mrtvolu a odnese ji nedaleko policejní stanice. Sám pak běží za strážníky a ohlásí, že poblíž leží člověk a nehýbe se. Dozvídáme se, co je mrtvý vlastně zač – jedná se o bohatého stavitele, který má ve středu Prahy jméno. Policie celý případ vyhodnotí jako nešťastnou náhodu. Není totiž tajemstvím, že tento pan stavitel se na periferii Prahy vyskytuje poměrně často. Franci je tedy mimo podezření. A nejen to!

Jako odměnu za svou „poctivost“ – za to, že pana Urbana neokradl a vše nahlásil na policii – dostává od vdovy veškeré oblečení a věci po manželovi. Franci je šťastný, získává i svůj vytoužený frak, a může si tak splnit s Annou sen – tančit. Dostávají angažmá v divadle a vypadá to, že se jim snad i daří. Franciho však trápí svědomí. Není schopen vydržet sám se sebou, se svými myšlenkami. Potřebuje o tom mluvit, chce se udat. Co ale Anna? Jak to s nimi nakonec dopadne?

Čtenáři ruského realismu ve hře mohou nalézt podobnost se Zločinem a trestem od Dostojevského, Langer se jím inspiroval. Sledujeme, jak svědomí dožene každého z nás; po vině přichází trest, jinak to nejde. Téma, i přestože bylo již mnohokrát omíláno, je pro čtenáře svým způsobem stále přitažlivé. Nicméně po propojení se samotným příběhem a dobovým kontextem, může být toto drama v současnosti, zvlášť pro provedení na prknech divadla, poněkud vyčpělé – pro diváka 21. století poněkud neaktuální, nudné. I tak se s tím však na Vinohradech popasovali velmi obstojně.

O hlavního hrdinu Franciho se postaral mladý a talentovaný Marek Lambora. Zaujal nejen svým hereckým výkonem, ale také výtečným tanečním výstupem. Naopak Lamborova partnerka Jana Kotrbatá byla v jistých chvílích poněkud afektovaná a příliš nezaujala. Ostatní herecké výkony by se daly zhodnotit jako průměrné, nijak specifické.
Co se tvůrcům opravdu povedlo, byla scéna. Atmosféra periferie Prahy byla dovedena k dokonalosti. Dým, skrze který prosvítala světla vlaku a kovové konstrukce v industriálním duchu. A do toho píseň Karla Hašlera, harmonika, zakouřené hospodské prostředí. Velmi povedené.

Zajímavě uchopeno bylo také ztvárnění myšlenek hlavních postav – jejich svědomí, jejich touhy. Tyto vnitřní monology představovaly čtyři herečky, které tak doplňovaly samotné rozhovory.
S dramatem by se určitě dalo více pracovat, dodat mu trochu šťávy, pokusit se ho přiblížit současnému divákovi i v jiném světle. I tak je to ale příjemný divadelní a celkově kulturní zážitek, už jen pro krásné prostředí vinohradského divadla.