Takže poslední důvod, proč se nezabít, je…?

Studio PALM OFF přichází s poslední letošní novinkou Poslední důvod, proč se nezabít, pod níž je opět podepsán i Tomáš Dianiška. Inscenace je adaptací blogu posledniduvod.cz. Ten by podle tvůrců, kteří stojí i za blogem 1000 věcí, co mě serou, měl být českou obdobou dánského hygge.

„Ne, neumíráme na rakovinu, ani nás nečeká dvacet járů v lapáku. Máme co jíst, máme co pít, máme co hulit i s kym spát, ale ten pocit prázdnoty a sraček je někdy tak intenzivní, že si člověk neni jistej, jestli to dá.“

Jenže stejně jako deky, vonné svíčky, pletené ponožky od babičky a svetr s lo(so)sem nevytáhnou Dány ze severské deprese, nepomůže ani, když zveřejníte svůj život na blogu. Nebo jej vydáte knižně, jak se Poslednímu důvodu a jeho autorům Petru Cífkovi, Jiřímu Vaňkovi a Anně Vodrážkové nedávno podařilo.

Tři fiktivní osoby (ačkoli je otázkou, do jaké míry) – Agátu, Marťase a Daniela – spojuje jedna věc. Někdo s nima pořádně vyjebal. A tím někým je bývalý partner. Tak ostatně celý blog začíná – Lucií, Terezou a Michalem. A sdělením, jací kreténi tihle tři jsou. Ne celý blog je jen o nich a křivdách, které způsobili našim hrdinům, najdete i jiná témata. Nicméně právě na posranej život po rozchodu se zaměřili v Divadle pod Palmovkou.

Jasně, rozchod není sranda. Bolí to, toho druhýho zákonitě začnete považovat za naprostýho dementa a když si hnedle najde někoho novýho, je cíl vaší nenávisti jednoznačně stanoven.

Jenže dá se z házení špíny na druhýho a fňukání nad vlastním ubohým osudem udělat 90minutové představení? Odpověď bohužel zní, že nikoli.

Poslední důvod, proč se nezabít vypadá zpočátku zábavně, čas od času se i zasmějete. Znáte to – muži vs. ženy, tam je vždycky o legraci postaráno. Jenže ono to po chvíli začne být pořád to samé dokola a vtip, který občas vykoukne, už tolik neoceníte.

Text se navíc skládá z jednotlivých příspěvků na blogu, čímž ztrácí souvislost a působí roztříštěně. Nepomohly ani herecké vsuvky, kdy aktéři Tomáš Dianiška, Jakub Albrecht a Barbora Kubátová dramaticky pobíhali s nabělenými obličeji po jevišti či pěli své party jako v opeře.

Paradoxně, jak nemám ráda zpívání v činoherních inscenacích, se mi nejvíce líbily Agátiny písničky. Ať už o konečně padnoucích starých kalhotách, či o tom, u koho ten její bejvalej teď večeřívá špagety, který od ní měl tak rád. Konečně něco uvěřitelného a předaného bez zbytečného tlačení na pilu.

Nicméně závěr – a teď se omlouvám za spoiler – vám vyrazí dech. Ani tentokrát se nepodařilo ubránit klišé a happy endu. Totálně posranej a proberečenej život ozáří jiskřička naděje a konečně je zase pro co žít. Nebo spíš pro koho. Takže jak? Posledním důvodem, proč se nezabít, jsou děti? Ale jděte…