Jean-Pierre Améris vypráví Příběh Marie

Když v malém sále kina Lucerna skončil film Příběh Marie, skoro všichni kolem mě měli v očích slzy. Až na Jamese Deana, ale kdyby tam byl doopravdy, kdyby nebyl jen natištěn na sedadle, brečel by nejspíš taky. Příběh Marie vás totiž dojme (a nebo taky ne).

Marie Heurtin se narodila slepá a aby toho nebylo málo, ještě k tomu hluchá. Možná je pro vás horší představa dne bez Facebooku a pokud bez sociálních sítí nedokážete komunikovat, vězte, že i když byla Marie hluchoslepá a k ruce neměla toho ošklivého otrapu Zuckerberga, nějak se s okolím domluvit potřebovala. Tady bych klidně mohl skončit, protože o fascinující filmařinu se v případě tohoto filmu nejedná. Ne že by tam bylo něco špatně, tak to není. Ovšem na druhou stranu to není ani naopak. Zpracování je tak nějak… průměrné.

Kamera je v pořádku, ale nikterak neoslní (HD záznam z dovolené ve Francii), zvuk je decentní, pracuje ve více rovinách, využívá jak hudbu, tak aktivních ruchů v pozadí (všimněte si třeba hučení na začátku). Jenže ani tento aspekt nebude tím, co si budete po skončení filmu pamatovat. Herecké výkony jsou dobré, představitelka Marie (Ariana Rivoire) zvládla svou úlohu na jedničku, její herecká partnerka (Isabelle Carré) se umí smát a také plakat, fajn, ale ani to nebude tím, co vás dostane (pokud vás film dostane). Scénář? Žádné pikle nečekejte. Řemeslně se jedná o dobře odvedenou práci, ale chybí trocha invence navíc, něco, co vás uchvátí, zaujme, dojme.

Otázkou ale zůstává, zda by to tak opravdu mělo být, protože tím, co nade vše vyjmenované vyčnívá, je samotný příběh: cesta Marie Heurtinové životem. Takže nač to komplikovat, plakat budete tak nebo tak. Nechci ale film hanit, to vůbec ne a nechci od něj ani odrazovat. Myslím, že stojí za vidění. Příběh nabízí opravdu fascinující a jednoduchost, jakým je podán, mu vlastně docela sluší. Dokonce bych se přimlouval za jednoduchost ještě větší, protože pokud vám někdo bude tvrdit, že je film prostý jakéhokoli patosu, tak kecá. Ale na to se vykašlete, jestli je vám trochu smutno, jestli jste se rozešli s miláčkem, nebo jste si přetrhli tkaničku, budete si po zhlédnutí tohoto filmu možná říkat, že pořád se dá objevovat radost ve světě kolem nás, že překonávání překážek může být tím, co nás žene dopředu.

Lidská vynalézavost se dá mnohdy použít k mnohem zajímavějším věcem, než k vyslání tanků na Ukrajinu. A to je jedna z věcí, nad kterou se možná zamyslíte, až opustíte kino. Tou další bude třeba pohled na svět (snaha o pochopení světa / nový a vnímavější pohled na život) hendikepovaných. Marie možná nevidí, ale kam se na ni hrabou vaše hmatové smysly! Podobné filmy nám pomáhají uvědomit si, že bariérou mezi lidmi ve skutečnosti není jiná rasa, odlišné náboženství nebo třeba nějaký hendikep, ale nedostatek komunikace.
Pokud je tohle typ filmů pro vás, zkuste skvělé polské dílo Život je úžasný (2013), určitě se vám bude líbit (a vůbec, celá polská kinematografie je hodna pozornosti).