Top Dogs: Když se vrcholoví manažeři učí rvát se o pozice dětskými hrami

Divadelní hra Top Dogs švýcarského dramatika a prozaika Urse Widmera se odehrává v prostředí outplacementové agentury, v níž se propuštění vrcholoví manažeři snaží vyrovnat s vyhazovem, zlepšit se ve svém projevu a získat zpět ztracené sebevědomí, aby si dokázali najít jinou pracovní pozici.

Top Dogs, tedy manažeři ve vysokých funkcích, musí s chladnou hlavou rozhodovat o osudech lidí ve velkých koncernech, pro které pracují. Vše je jen o zisku, vše je jen business, proto musí mnohdy i propouštět zaměstnance. Nikdo z nich ale nečeká, že by se do pozice propouštěného mohl dostat i on sám.

https://www.youtube.com/watch?v=SUB-UjaRpSo

Spouštěčem dějů a psychického přerodu skupinky nezaměstnaných je koučka Maxová. Ta provádí svěřence modelovými situacemi, při kterých si nacvičují správné chování i držení těla. Při až dětských hrách je zoceluje a učí boji o pracovní pozice a vyhrocenými situacemi odbourává jejich psychické zábrany, aby se tak každá z postav otevřela a přiznala si své problémy. Sezení tak působí i jako skupinové terapie, při kterých se odkrývá absurdita chování propuštěných manažerů, fungování podniků a vlastně celá situace.

Hra postrádá hlubší děj. Poněkud jí chybí vážnější linka, která by skrz příběh šla snadno zapracovat. Veškerá tragédie, která se za příběhy manažerů skrývá, a chladné jednání firem jsou tak skryty ve skečové humornosti. Diváci komediální scénky přijímají s povděkem, zamýšlená kritika společnosti se ale ztrácí. Každá postava dostává téměř stejný prostor pro to, aby nejprve nastínila, jak vypadal její vyhazov, který si všichni zpočátku idealizují. Při druhém „kole“ terapie si pak konečně přiznávají, že skutečně mají problém a vše vyvrcholí v závěrečné sny, naděje a představy budoucnosti.

Všichni herci si vedou dostatečně dobře a drží se charakteristik svých stylizovaných karikaturních postav. Nad všemi pro mě nejvíce vynikl Radim Kalvoda v roli neurotického, upoceného Krause. Při vyhrocených scénách dokázal dokonale překroutit humornost do naprosté absurdity. Ostatní výkony byly kvalitní, ale v rámci vykreslení postav ne moc výrazné. Herečky si se svými výkony vedly lehce lépe. Sandra Maxová, ztvárněná Henrietou Hornáčkovou, je sebevědomá suverénka, autorita, jejíž masku neochvějné ženy rozbíjí v krizových situacích „přeskakování“ do slovenštiny. Krom ní je výrazná i role Květuše Konečné v podání Lenky Zbrankové. Její výstup pragmatické specialistky na prodej zbraní, který se nesnaží být v první řadě komický, snad nejlépe dokresluje vyznění hry.

Druhá část inscenace se poněkud odpoutává od reality. Manažeři v ní skrze monology odkývají své vnitřní touhy, aby se pak svíjeli a v modlitbách vzývali národní i nadnárodní korporace. I přes zdánlivou nesmyslnost a prvoplánovost zanechají tyto scénky díky dokonalému souznění herců a správně načasované choreografii v divákovi hlubší dojem a vytváří silný kontrast ke komediálním skečům.

Scéna Marie Raškové je velmi jednoduchá a strohá. Prostor je ohraničen třemi stěnami, přičemž na stěnu v pozadí jsou někdy promítány obrazy lidí procházejících se v parku. Dokonalý kontrast toho, co se odehrává uvnitř outsourcové agentury a v hlavách propuštěných manažerů. Větší důmyslnost zde není potřeba, pro sezení jsou nezbytné jen židle, občas je využit stůl nebo tabule. Pozornost diváka se tak alespoň opravdu soustředí hlavně na herce.
Jedná se o vcelku kvalitní inscenaci s dobrými hereckými výkony, které uspokojí touhu po komedii. Je jen trochu škoda, že vážnost tématu se ztrácí a pokud divák nechce pod vrstvou vyhrocené komedie vidět absurditu a krutost, zůstane k ní slepý.