Tramvaj do stanice Touha zastavuje i ve Scale

„Řekli mi, ať jedu tramvají do stanice Touha a pak přesednu a jedu šest stanic směrem na Hřbitovy – a vystoupím na Elysejských polích.” I když vystoupíte tam, kde máte, neznamená to, že jste vystoupili na správném místě. Jsou totiž končiny, kam byste neměli nikdy vkročit. Nemáte se z nich jak vrátit. Nechte se vtáhnout do nejznámější divadelní hry amerického autora Tennesseeho Williamse a sledujte životní osudy tří naprosto odlišných lidí.

Hru Tramvaj do stanice Touha napsal Tennessee Williams v roce 1947 a získal Pulitzerovu cenu za drama. Režie tehdejší premiéry se ujal Elia Kazan (Na východ od ráje, Tichá dohoda), který hru o čtyři roky později převedl na filmové plátno. Hlavní mužskou roli ponechal stejnému protagonistovi.

Stanley Kowalski jako by byl Marlonu Brandovi (Kmotr, V přístavu) napsán přímo na kůži. Také byl okamžitě nominován na Oscara. Akademie ale soškou ocenila jen roli Blanche DuBois, kterou ztvárnila Vivien Leigh – známá z filmu Sever proti jihu jako temperamentní Scarlett O’Hara. Drama bylo znovu zfilmováno v roce 1995. Marlona Branda nahradil méně živočišný Alec Baldwin a do role Blanche byla obsazena výtečná Jessica Lange (v poslední době známá hlavně ze seriálu American Horror Story).

Zpracování Tramvaje londýnským národním divadlem je považováno za jejich nejlepší letošní počin. Ocenění se valí ze všech stran – Daily Telegraph, The Times, Guardian, Daily Mail. Všichni jsou nadšení. Tyhle ovace vzbudily mou zvědavost a tak jsem se vydala na živý přenos do brněnského kina Scala. Ráda bych řekla, že jsem tentokrát odcházela zklamaná nebo znuděná. Pro změnu.

Ale opak je pravdou. Zase jsem zůstala zírat bez dechu a na konci jsem měla chuť vyskočit a utleskat se k smrti. Samozřejmě po překonání finálního šoku. V roli Blanche DuBois se objevila skvělá Gillian Anderson, které sekundovala Vanessa Kirby jakožto její mladší sestra Stella. Impulzivního rváče Stanleyho si střihnul Ben Foster.

Rozjezd byl dost pozvolný. Výkony působily značně křečovitě a dojem kazila porucha zvuku, která byla odstraněna až po deseti minutách. Obě protagonistky něžného pohlaví se očividně hodně inspirovaly oběma známými filmy. Jejich intonace, gesta a výrazy byly totéž jen v bledě modrém. Scházela zde aspoň troška osobitosti nebo vlastního podání. Celá hra získala na spontánnosti až na začátku druhé půle, dámy hrály jako o život a Ben…

Ach, ten Ben. Jeho neotesanost a vášeň dokázala dostat do varu. Musím přiznat, že z mého pohledu překonal i božského Branda. Některé ženy čekají na prince na bílém koni, já čekám na pana Kowalského.

Jak celá hra začínala gradovat, diváci začínali tušit, do jaké cílové stanice souprava míří. Naprosté finále bylo intenzivní a rozplakalo i ty největší drsňáky. Otočné jeviště, okolo kterého bylo soustředěno hlediště, působilo atraktivně. Kovová konstrukce s levným nábytkem všem dovolila nahlédnout přímo do obydlí hlavních postav a provázet je pohledem každou minutu jejich života.

Co považuji za hodně povedené, je napětí, které mezi sebou dokázal vytvořit Ben Foster a Gillian Anderson. Tolik potřebné jiskření a výboje, které v obou filmových provedeních chyběly, dodali tihle dva v nebezpečné míře. Žádná cenzura – všechny vzpomínky a syrové emoce jste dostali naservírované na stříbrném podnose. Bylo na vás, jak se s nimi poperete. Nemůžu říct, že bych bojovala úspěšně. A tak mi zase nezbývá nic jiného, než říct: „Svezte se do stanice Touha, pokud na to máte…“