V posledním říjnovém týdnu se z poklidné Vysočiny stalo místo, kde to žilo filmy, debatami i kávou mezi projekcemi. Jihlava už po devětadvacáté hostila Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, největší akci svého druhu ve střední a východní Evropě. Od 24. října do 2. listopadu 2025 zaplnili město filmaři, novináři, studenti i diváci, kteří od filmu čekají něco víc než popcorn a efekty.
Letošní ročník potvrdil, že Ji.hlava už dávno překročila hranice českého festivalu a její jméno rezonuje i na mezinárodní scéně. Přijeli tvůrci z celého světa a festival nabídnul více než 200 filmů – od krátkých experimentálních snímků po celovečerní eseje. První den festivalu představil kromě jiného i očekávaný snímek Virtuální přítelkyně režisérky Barbory Chalupové, který se pustil do tématu digitální intimity. Kde končí technologie a začíná vztah? Už úvodní den ukázal, že letošní Ji.hlava nebude servírovat jednoduché odpovědi.
Pořadatelé letos znovu vsadili na desetidenní formát – a vyplatilo se. Diváci měli čas naplánovat si projekce i pauzy na svařák, a díky online rezervacím se nestávalo, že by někdo skončil před vyprodaným sálem. Podle organizátorů jde dokonce o nejnavštěvovanější ročník v historii, na přesná čísla si však budeme muset ještě počkat.
Témata byla pestrá: od politiky a společenských otázek až po osobní výpovědi a rodinné příběhy. Jedním takovým filmem byl dokument Dědeček v sekci První světla. Jedná se debut litevského hudebníka a filmaře Vytautase Oškinise. Ten v dokumentu sleduje svého dědečka, bývalého litevského státníka Vytautase Landsbergise, s nímž během covidové karantény sdílel jednu domácnost. Z jejich rozhovorů vzniká observační portrét propojující osobní i politickou rovinu – dědeček rekapituluje svou kariéru, zatímco vnuk hledá vlastní tvůrčí hlas. Výsledkem je intimní kronika, v níž se mísí všední život, hudba a odrazy litevské historie.
Po projekci následovala debata s režisérem, který se rozpovídal o tom, jaké to bylo vyrůstat ve stínu velkého státníka, který byl vždy víc nedosažitelnou ikonou nežli dědečkem. Teprve až společné soužití během covidu a natáčení jim pomohlo se znovu společně poznat. Debaty patří k nejsilnějším stránkám festivalu. Letos se jich konala většina přímo po projekcích – publikum tak mělo možnost sdílet své bezprostřední dojmy právě viděného filmu, ptát se a reagovat. Kromě tvůrců se diskuzí účastnili i „hvězdy“ plátna. Hrdinka dokumentu Amařiny děti, Amara, dorazila do Jihlavy osobně a po promítání sdílela s publikem své zkušenosti a příběh, který film přináší. Takové momenty jsou pro Ji.hlavu typické – setkání diváků s lidmi, kteří stojí nejen za kamerou ale i před ní, dává filmům druhý život. Filmy tu nejsou jen ke sledování – jsou k přemýšlení, sdílení, ale i nesouhlasu.
Festival ale nebyl jen o tmavých sálech. Jihlava nabídla i VR zónu, Game Zone, divadelní představení i koncerty, či výstavu fotografií Nejsou to šlapky na Masarykově náměstí. Samozřejmě nechyběla ani zábava pro nejmenší. Program Ji.hlava dětem nabídl deset dní plných tvoření, poznávání a filmové výchovy pro děti všech věkových kategorií. Pod vedením zkušených lektorů se malí návštěvníci zapojili do workshopů, divadelních dílen i interaktivních her, které letos spojovalo téma hra.nice – osobní, společenské i přírodní. Festival tak dětem ukázal, že hra může být cestou k pochopení světa a k rozvoji empatie i kritického myšlení. Akreditace pro děti do 15 let byla tradičně zdarma.
Jediné, co se nepovedlo, bylo počasí. Stejně jak tomu bylo po celý říjen i jeho poslední týden doprovázela zima, vítr a občasný déšť. To vše sice k Jihlavě tak nějak patří, ale letos to chtělo opravdu hodně vrstev. Naštěstí se dalo schovat do festivalových kaváren nebo k jednomu ze stánků s jídlem – palačinka s pestem, sušenými rajčaty a sýrem byla opravdu vynikající.
Po deseti dnech promítání už světla v sálech zhasla a vítězové jsou známí. Ale Ji.hlava tím nekončí – pokračuje online. Ji.hlava Online nabídne přes 150 filmů ke zhlédnutí až do půlnoci 16. listopadu. Stačí mít akreditaci a být na území České republiky. Díky tomu si festival užijí i ti, kteří to letos na Vysočinu nestihli.
Devětadvacátý ročník ukázal, že Ji.hlava neztrácí duši, i když roste její prestiž. Stále je to festival, který si zakládá na autentičnosti, na setkávání a na víře, že film může něco změnit – pohled, názor, nebo aspoň den. Na deset dní se Jihlava proměnila v laboratoř dokumentárního myšlení, kde se filmy nejen promítají, ale hlavně prožívají. A možná právě to je její největší síla – že tu nejde o hvězdy, červené koberce ani pózu, ale o opravdové příběhy lidí, kteří mají co říct.
(Autor úvodní fotografie: Lukáš Veselý)
