„Můžeme se naučit vnímat a respektovat své emoce. Naučit se je vyjádřit slovy tak, abychom je mohli sdílet s ostatními. Ale tam, kde slovo ještě nevzniklo a nevynořilo se, je to poezie, která nám pomáhá utvářet náš hlas. Poezie nejsou jen sny a vize; je páteří naší existence. Pokládá základy pro budoucí změny, překlenuje náš strach z neznáma.“ Tímto citátem americké filozofky a feministické autorky Audre Lorde vítá na webových stránkách Národního divadla Nina Jacques, dramaturgyně mezinárodního divadelního festivalu Pražské křižovatky. Ten se uskutečnil již po sedmé v prostorách Nové scény letos v listopadu. Mezinárodní festival, představující vybrané inscenace z celého světa, nabízí divákům projekty zabývající se politickou a společenskou problematikou. Projekty, jejichž náměty, témata a motivy nám dokazují, že divadlo je místem, ve kterém se dá vědomě zobrazit vše, co je na našem světě nevysvětlitelné a nespravedlivé, stejně jako onen citát, jenž si Nina Jacques vypůjčila z inscenace Extra Life, jednoho ze tří prezentovaných projektů.
V rámci festivalu se tak české divadelní scéně mohly představit mezinárodní inscenace, jejichž obsah by se dal aplikovat na jakékoliv místo, jakýkoliv stát na zemi, neboť tematika, zvýrazňující kontext politických konstruktů, lidské malosti a svobody je tematikou aktuální snad ve všech státech. Dramaturgicky pečlivý výběr nám tak mohl nabídnout tři inscenace od světově významných tvůrců, jakými jsou Stefan Kaegi, Milo Rau či Gisèle Vienne. Výběr samotných inscenací jenom dokazoval fakt, že se jedná opravdu o světové inscenátory.
This is not an Embassy (Made in Taiwan) švýcarského režiséra Stefana Kaegiho ve spolupráci s německou divadelní skupinou Rimini Protokoll a tchajwanského Národního divadla v Tchaj-peji prezentovali projekt zabývající se politickou situací na Tchaj-wanu, touhou po uznání samostatnosti ostatními státy, bezmocí a polemizováním o tom, jak by se ostatní státy stavěly k Tchaj-wanu jako samostatnému státu, nezávislém na Číně. Gros inscenace tvůrci umocnili tím, že celý děj situovali do České republiky, konkrétně do prostor fiktivního velvyslanectví, které aktéři na jevišti Nové scény, po dobu konání inscenace, založili. Českému divákovi se tak naskytla příležitost nahlédnout do fungování samostatného státu, jeho smýšlení, tradic a názorů tří aktérů, z nichž každý měl na samostatnost státu jiný pohled. Projekt také přiměl diváky zamyslet se nad tím, proč nebyl Tchaj-wan osamostatněn, proč jej Česká republika nepovažuje za právoplatný stát a proč se v Praze žádná reálná tchajwanská ambasáda nevyskytuje. Kaegi též umožňuje zamyslet se nad tím, zda už konečně není čas na změnu, která se však neobejde bez komplikací.
Švýcarský divadelní režisér a dramatik Milo Rau ve spolupráci s belgickým NTGent na festivalu představil inscenaci Medea’s Children. Příběh, poukazující na reálný případ matky, jež v naprostém zoufalství brutálně zavraždí svých pět dětí, prolínající se s dějem antické tragédie Médea, nám dává nový pohled na roli dětí v divadle. Skupina dětí do patnácti let se díky krutému příběhu zamýšlí nad první láskou, funkčností rodiny, setkáním se smrtí, nad otázkou budoucnosti a nad samotnou touhou. Inscenace je zprvu vedena jako beseda, kterou moderuje jediný dospělý herec inscenace, Peter Seynaeve. Následně se nám naskytne pohled na realizaci různých scén inspirovaných nejen Médeou, ale především příběhem oné matky – vražedkyně. Děti na jevišti ztvárňují několik postav vycházejících z těchto příběhů, což může vést k nekomfortnosti diváka. Je to však důkaz toho, že i děti jsou schopné porozumět vážnostem situací, které dokáží na jevišti zrealizovat. Samotná inscenace vygradovala realizací vraždy pěti dětí, které jejich matka, taktéž dětská herečka, podřízla kuchyňským nožem. Realistické provedení této scény, jež byla fyzicky realizována a zároveň pomocí kamery promítána na plátno, nacházející se na pozadí scény, byla tvůrci vymyšlena do nejmenšího detailu, což v divácích vyvolávalo obavy o tom, zda se opravdu na jevišti nestala vražda. Silný a emotivní zážitek, nad jehož provedením zůstává mnoho nevysvětlitelných otazníků. Aktéři si právem vysloužili potlesk ve stoje.
Posledním projektem, představeným na festivalu, byl již zmiňovaný projekt Extra Life francouzsko-rakouské režisérky Gisèle Vienne. Režisérka na něm spolupracovala s významnými francouzskými performery a choreografy ve snaze najít nový svět vnímání. Vienne je známá tím, že ve svých projektech zkoumá systém vnímání, což je i v této performance patrné, neboť je na jevišti vytvořený prostor, ve kterém vedle sebe existují minulost, přítomnost i budoucnost. Samotná kompaktní choreografie, vycházející z návrhů samotných performerů, nám tak umožňuje pohlédnout na situace novým pohledem, rozšiřuje náš obzor a poukazuje na to, že vše lze vnímat i jinak, než jak jsme zvyklí.
Samotný festival se odehrával po dobu několika týdnů. Důvodem byla nejspíše časová vytíženost sálu Nové scény, ale také samotných tvůrců, se kterými byly vedeny i doprovodné programy festivalu. I přes nepříliš festivalové zahájení letošního ročníku, které se odehrálo před první reprízou inscenace This is not an Embassy (Made in Taiwan) v prostorách foyer Nové scény za přítomnosti skupiny demonstrujících na protest proti surovosti odehrávající se v Palestině, byl festival v mnohém přínosný. Divákům pomocí inscenací umožnil zamyslet se nad některými z mnohých zásadních problematik společnosti, která rezonují nejen u nás, nýbrž po celém světě. Budu jen doufat, že i příští ročník se vydaří a hlavně, že se dostane do podvědomí širší veřejnosti.
