Pražský divadelní festival německého jazyka je přehlídkou činoherních inscenací a divadelních projektů vzniklých v německojazyčné oblasti, tedy v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Lucembursku a Lichtenštejnsku.
Založen byl v roce 1996 spisovatelem a dramatikem Pavlem Kohoutem, letos tak proběhne již 21. ročník (festival se koná od 19. listopadu do 5. prosince 2016). Od roku 1997 je ředitelkou festivalu Jitka Jílková, která za svoji profesní činnost obdržela rakouské i německé státní vyznamenání. Povídala jsem si s ní o její práci, německé dramatice i o tom, co letošní ročník divákům přichystá.
❖ MŮŽETE, PROSÍM, NAŠIM ČTENÁŘŮM FESTIVAL BLÍŽE PŘEDSTAVIT?
Snažíme se, aby to byla přehlídka těch nejzajímavějších činoherních inscenací, které se v poslední době urodily v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Lucembursku. Festival pořádáme každý rok, většinou trvá kolem dvou týdnů. Hrajeme na velkých scénách jako třeba Státní opera nebo Divadlo na Vinohradech, Stavovské divadlo a Nová scéna, ale i v komornějších prostorách jako je Švandovo divadlo, Divadlo ABC, Rokoko, skvělé pro nás bylo Divadlo Komedie. Někdy si inscenace vyžádají i mnohem menší jeviště nebo zcela netradiční prostředí. Takže jsme pozvali diváky třeba do tovární haly ČKD Trakce a s velkým úspěchem několikrát i do filmových ateliérů na Barrandově. A protože si neděláme iluze, že by se kvůli festivalu někdo chtěl a uměl rychle naučit německy, všechna představení překládáme do češtiny, většinou pomocí titulků.
❖ CO VEDLO V ROCE 1996 KE VZNIKU TOHOTO FESTIVALU?
Devadesátá léta byla jedno velké dobrodružství, zkoušelo se všechno možné a nedalo se odhadnout, co se vlastně ujme. Tehdy vznikl projekt Pro Thalia a mělo se obnovit Komorní divadlo v Hybernské jako stálá německy hrající scéna. Ten záměr se nakonec nepodařilo zrealizovat, ale Pavel Kohout a Renata Vatková se podle mě geniálně rozhodli omezit prezentaci německojazyčného divadla na dvoutýdenní festival a zvát do Prahy ty nejlepší tvůrce a herce, což by stálá scéna sotva mohla. Ohlas u zahraničních kolegů divadelníků byl nadšený, z české strany (a také v deníku Süddeutsche Zeitung) se občas ozvaly jak obavy z germanizace českého divadla, tak i předsudky o nedostatku humoru v německé kultuře, ale publikum přišlo festivalu dost rychle na chuť a už od třetího ročníku hrajeme pro plná hlediště.
❖ PROČ BYLA ZVOLENA ZROVNA DRAMATA NĚMECKY HOVOŘÍCÍCH ZEMÍ?
Zakladatelé festivalu mysleli při jeho koncipování na to, že Praha bývala až do konce druhé světové války dvojjazyčné město, že se tu mluvilo česky i německy. A nynější Státní opera byla vystavěna pro německy mluvící Pražany jako Deutsches Theater. Na tuhle tradici chtěli navázat a také mohli, protože se v německojazyčném divadelním světě prostě dobře vyznali.
❖ JAK JSTE SE VY SAMA OCITLA NA POZICI ŘEDITELKY THEATER.CZ?
Když jsem se dozvěděla, že vznikající festival potřebuje další pracovní sílu, říkala jsem si, že bych mohla být něco platná jako překladatelka a tlumočnice, což byla kromě organizování výstav současného umění má tehdejší profese. Potom mi ovšem Pavel Kohout vylíčil, co by po mně doopravdy chtěli, a já jsem s díky odmítla, protože jsem si nepřipadala vhodná na práci sekretářky.
Pavel mě ujistil, že sekretářka nebudu, a pak mě vůbec nějak přemluvili, takže jsem nakonec tu sekretářku dělala, jen se tomu říkalo koordinátorka. A když se po prvním ročníku Renata Vatková poměrně náhle rozhodla, že už jako ředitelka festivalu nechce pokračovat, zavolal mi Pavel Kohout a oznámil, že máme novou ředitelku. Řekla jsem mu, aby ji přivedl, jenže on odpověděl, že „už tam je“, a tím mě jmenoval do funkce. Docela jsem se bránila, protože jsem toho o divadle moc nevěděla a taky se mi nikdy nechtělo ředitelovat, ale jak vidíte, nakonec mě přemluvil i k tomu.
❖ DVACET LET JE DLOUHÁ DOBA. JAKÝ JE VÁŠ NEJVĚTŠÍ ÚSPĚCH ZA TU DOBU?
Asi to bude znít legračně, ale nejvíc jsem si vděčná za to, že jsem nepředstírala profesionalitu a že jsem se tedy nebála ptát se. Díky tomu nám s festivalem radila spousta skvělých kolegů a z velké většiny později i kamarádů.
Moc ráda vzpomínám například na rok 1998, kdy jsme se nemohli rozhodnout, kterou ze dvou inscenací Christopha Marthalera pozvat, až jsme nakonec pozvali obě a způsobili tak průlom v dosavadní festivalové dramaturgii. Od té doby máme vyprodáno. Byla to velká zásluha našich tehdejších dramaturgů Ondřeje Černého a Josefa Balvína.
Nejriskantnější podnik a jeden z největších úspěchů bylo určitě pozvání dvanáctihodinové inscenace Do krve! (německy Schlachten!), kterou jsme umístili do už zmíněné tovární haly a postavili tam tribunu pro tisíc diváků. Pak psal jeden kamarád kritik, že jsme si sami na sebe nastražili past, protože bude těžké takový výkon zopakovat, natož pak překonat. Měl trochu pravdu, ale ne úplně, protože se německojazyčná scéna bouřlivě vyvíjí a dál umí překvapit i nadchnout. A to je základ našeho úspěchu.
❖ CO SE NAOPAK NEPOVEDLO?
Nepovedlo se nám přivézt do Prahy několik inscenací, které bychom velice rádi svému publiku představili, jenže se nevešly na žádné pražské jeviště nebo byly příliš technicky, a tím i finančně náročné. Někdy bych českým divadelníkům přála takové podmínky, jaké mají jejich kolegové v těch nejznámějších divadlech v Německu, Rakousku a Švýcarsku.
❖ JISTĚ UVÁDÍTE I HRY SOUČASNÝCH AUTORŮ. DOŠLO ZA DOBU EXISTENCE FESTIVALU K VÝRAZNÉMU POSUNU V NĚMECKÉM DRAMATU?
Pokud to mohu porovnat, je německy psaná dramatika političtější než česká a velmi citlivě reaguje na atmosféru a dění v Evropě a ve světě vůbec. Takže se v období relativního politického klidu spíš noří do hlubin lidské psychiky nebo se zabývá sociální problematikou, například autoři jako Ewald Palmetshofer nebo Felizia Zeller se snaží kopírovat myšlenkové pochody našich současníků do posledního detailu, což se odráží v jazyce jejich her, který tím pádem působí na první pohled nepřehledně, ale je nám vlastně důvěrně známý. V poslední době se ovšem stále častěji objevují jednoznačně politická témata, například fašistická minulost Německa, otázka migrace a extremismu a podobně. A velmi často vznikají skvělé inscenace žánru, který pro nás německojazyčné divadlo objevilo, a to dokumentárního divadla.
❖ NA CO SE DIVÁCI LETOŠNÍHO ROČNÍKU MOHOU TĚŠIT?
Letos jsme do Prahy pozvali deset inscenací, z nichž naprostá většina, ať už v prvním plánu nebo aspoň ve druhém, znamená silnou politickou výpověď. Ostermeierův Hamlet je náš současník se vším všudy, dokumentární produkce Kameny zmizelých připomene osudy židovských divadelníků za 2. světové války, The Situation vypráví příběhy z Palestiny, Izraele, Afganistánu, současného Německa i Kazachstánu, Hans Schleif je jméno dědečka esesmana, o němž vypráví jeho vnuk, herec curyšské činohry, Pověření se zamýšlí nad tím, kam vedou revoluce, F. Zawrel je velice dojemná loutková inscenace o nacistických pokusech na dětech, A pak přišla Mirna rozebírá generační konflikt mezi dnešními třicátnicemi a jejich dětmi.
Teď by bylo lákavé říct, že si od všech těch politických témat odpočineme při našem posledním představení, báječně vtipné dramatizaci románu Effi Briest, snad nejzábavnějšího hudebního divadla, jaké jsem v posledních letech viděla.
Jenže přes tak smutně znějící témata jsou i ty předchozí inscenace vystavěné s humorem a díky tomu neděsí, ale daleko spíš dojímají. Zajímavý bude určitě i vznikající projekt Studia Hrdinů, pro které napsala Petra Hůlová hru volně inspirovanou nejznámějším lucemburským spisovatelem. A cenu Josefa Balvína letos udělíme inscenaci hry Wernera Schwaaba Pornogeografie v provedení souboru Lachende Bestien.
❖ KTEROU ZE ZMÍNĚNÝCH HER BY SI DIVÁCI ROZHODNĚ NEMĚLI NECHAT UJÍT?
Myslím, že bude nejlepší, když si potenciální divák přečte naše popisky k inscenacím a sám se rozhodne, která nebo které by ho mohly zaujmout. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby to byly všechny. Ale možná pro bližší orientaci: Hamlet berlínské Schaubühne se hraje už osm let a zcestoval celý svět, Kameny zmizelých inscenoval slavný režisér dokumentárního divadla, The Situation a Effi Briest byly pozvány na prestižní festival Berliner Theatertreffen, Pověření na tomto festivalu podle německé kritiky citelně chybělo, A pak přišla Mirna je vlastně druhý díl hry Co je venku, do toho mi nic není, která nadchla naše publikum v našeho předminulém ročníku.
❖ FESTIVAL MĚL VŽDY I BOHATÝ DOPROVODNÝ PROGRAM, BUDE TOMU TAK I LETOS?
Letos zase budeme spolupracovat s divadlem Letí, předehrou k našemu festivalu bude německojazyčná část přehlídky stand-up vystoupení Prahaha, ale tohle všechno je zatím ve fázi příprav.
❖ CHYSTÁTE NĚJAKOU NOVINKU PRO LETOŠNÍ ROK?
Pokud jde o pozvaná představení, všechna by měla být novinkou sama o sobě. Ale tentokrát poprvé pořádáme výstavu ve veřejném prostoru, konkrétně na piazzetě Národního divadla. Uvidíme na ní nejkrásnější fotografie, které pořídil za existenci festivalu Viktor Kronbauer. Myslím, že vybral skvělé snímky a že to bude impozantní prezentace. Už se na ni těším.
❖ JAK DLOUHO FESTIVAL PŘIPRAVUJETE?
Přípravy jednoho ročníku volně přecházejí do příprav toho dalšího, takže: nepřetržitě, celoročně, například už před letošními prázdninami jsme se vydali na cesty a hledali inscenace pro rok 2017.
❖ JAKOU DIVADELNÍ HRU MÁTE NEJRADĚJI?
To je velice zapeklitá otázka, ono totiž dnes kromě původního textu také velice záleží na tom, jak s ním pracuje režisér. Jednou se mi podařilo vidět zpracování antické Medey pod titulem Mamma Medea jeden den v Norimberku a druhý v Hannoveru. Nebýt stejného názvu, asi by mě nenapadlo, že ty dvě inscenace mají něco společného. Tu hannoverskou jsme pozvali a měla skvělý ohlas.
Asi bych měla mít nejraději hry Elfriede Jelinek, když je překládám do češtiny, jenže tahle autorka má tak sžíravé vidění světa, že „mít rád“ pro ni není relevantní výraz. A právě u ní navíc mimořádně záleží na dramaturgickém a režijním pojednání. Například její Rechnitz hrálo v Mnichově 12 herců a v Curychu jen jedna herečka.
Ale abych stále neuhýbala od tématu: mám ráda Arabskou noc Rolanda Schimmelpfenniga, která se krásně uvedla i na českých scénách, a to v Olomouci a po několika letech v Liberci. Obě inscenace byly skvělé a obě získaly Cenu Josefa Balvína, kterou festival uděluje českým divadlům za nejlepší zinscenování původně německy psaného textu.
❖ NEPŘEMÝŠLELA JSTE NĚKDY I NAD FESTIVALEM ZAMĚŘUJÍCÍM SE NA JINÝ JAZYK?
Několikrát se zdálo, že by rozšíření o další jazykovou oblast bylo pro festival výhodné, i z finančních důvodů. Nakonec jsme tu myšlenku vždycky vzdali, a to hned z několika důvodů: V Plzni pořádají naši kolegové vynikající mezinárodní přehlídku Divadlo, v Hradci Králové je Festival evropských regionů a podobných akcí by se našlo víc. Není vůbec třeba jim konkurovat. A hlavně: ono je vždycky nejlepší dělat to, co umíte nejlíp.
❖ CO BYSTE VE SPOJENÍ S FESTIVALEM CHTĚLA DO BUDOUCNA JEŠTĚ DOKÁZAT?
Chtěla bych umět vyčarovat v Praze divadelní prostor, který bychom měli kdykoli k dispozici, abychom nemuseli komplikovat život pražským kolegům, kteří nám nakonec dají k dispozici svá jeviště, i když se jim to moc nehodí. Ten prostor by měl jeviště ve tvaru mušle s velkou točnou a vůbec by bylo skvěle technicky vybavené a bez orchestřiště, takže by se hodilo jak pro civilní herecký projev, tak pro současnou činohru.
