Románová prvotina krušnohorského rodáka Štěpána Javůrka vypráví příběh, o kterém jsme snad všichni slyšeli. Může se tedy zdát, že Chaloupky, které by se daly nazvat povídkovou kronikou lidí žijících v první polovině 20. století v Sudetech, patří pouze k dalším mnoha publikacím s tematikou válečné a meziválečné situace v pohraničí Československa, jejichž příběh jsme nesčetněkrát slyšeli na hodinách dějepisu. Faktem je, že se dílo věnuje již „profláknutým“ tématům, jako jsou politická situace, vztahy mezi Němci a Čechy, nacistická ideologie, kolaborace, odsun sudetských Němců a spoustu dalšího, avšak způsob, jakým je příběh vyprávěn, jakým jsou sestaveny prosté, a přesto dechberoucí dějové linky, je pozoruhodný a velmi emotivní.
Svůj knižní debut směřoval Javůrek do rodného kraje, do oblasti Krušných hor, přesněji do okolí dnes již zaniklých obcí Chaloupky a Jelení. Rozsáhlý časoprostor, ve kterém se příběh odehrává, se ale dá ztotožnit s jakoukoliv jinou oblastí pohraničí, neboť vesměs v každé sudetské obci se mezi lety 1914-1945 odehrály velmi podobné situace. Bohudík, ale také, a to hlavně, bohužel. Detailněji se zaměřovat na reálný život v pohraničí v první polovině 20. století asi nemá cenu, neboť dodnes jsou názory na meziválečné soužití, německou poblázněnost Hitlerovou manipulační ideologií či odsun obyvatel, kteří na daném místě žili po generace, subjektivní a mnohdy diskutabilní. Stejně by se jen došlo k závěrečné otázce: „A co vlastně bylo správné?“, na kterou nikdo nezná pravou odpověď. Příběh je, stejně jako tato recenze, psán z neutrálního pohledu. Neutrálního pohledu prostých obyvatel pohraničních horských a podhorských obcí, z nichž většina je dnes pouze prázdnými názvy na rozlehlých pláních.
Do krušnohorských obcí Jelení a Chaloupky, podle níž je kniha nazvána, se ale v prvních sto stránkách příběhu příliš nedostaneme. V úvodu se do míst, kde někdejší vesnice stály, podíváme v období 60. let, kdy v naší zemi došlo k značnému politickému rozvolnění pohledem osmdesátileté Rity Zehrmannové, odsunuté Němky, kdysi žijící v krušnohoří. Již tento úvod nám napoví, že příběh, který v následujících stránkách bude vyprávěn, se bude točit kolem jejích vzpomínek na život na svazích Krušných hor, německy zvaných Erzgebirge. Následných několik kapitol naši domněnku ale naruší. Přesuneme se v čase do období první světové války, konkrétně do středočeského města Rakovník, rodného města našich dvou hrdinů, Františka Hrubého a Floriána Talicha. Aby vše bylo srozumitelné a při čtení nebyl ve čtenáři vyvolán chaos, věnuje se autor detailnímu popisu rodin obou hrdinů, jejich vývoji a osudů. Může se zdát, že tento odklon od vesnice Chaloupky je příliš velký. Stojím si však za tím, že bez toho, aniž bychom se seznámili s rodinami hlavních postav, potažmo rodinou Františkovy ženy Anny, byl by pro nás následující vývoj děje chaotický a v mnohém nepochopitelný. Vše do sebe zapadá jako puzzle, proto není pochyb o tom, že seznámení se s rodinnými příslušníky, se kterými se budeme setkávat i v následujících stránkách knihy, a jejich životy jsou nepostradatelnou součástí dramatického příběhu.
František i Florián jsou z různých důvodů nuceni opustit své rodné město a rozhodnou se najít štěstí v horské obci Chaloupky, kde ale žije značná převaha německých obyvatel. Jeden touží, pro svou náturu, po dobrodružném životě, který se mu poštěstí najít, druhý naopak po klidném rodinném životě. Je ale život v drsném pohraničí ta pravá cesta? Je to ten pravý domov? Jelikož se jedná o dvacátá léta, kdy se lidé po první světové válce učili žít v novém státě, všichni měli své starosti okolo hospodářství, tak nově příchozí české sousedy rychle vzali mezi sebe. Díky tomu se setkáváme s řadou dalších postav, převážně žijících v okolí Jelení, mezi kterými je i mladá Rita Zehrmannová. Ona Rita, která nám, coby starší dáma v 60. letech 20. století, celou knihu otevírá a uzavírá. Jak ale šel čas a v Americe sílila hospodářská krize, jež zasáhla i tehdejší Československo a v sousedním Německu se stále více prosazoval Hitler se svou ideologií, kterou dokázal zatemnit mysl i většině prostých obyvatel drsných horských oblastí, měnily se i vztahy mezi dříve přátelskými sousedy. Doba temna, která nastala v následujících dvou desetiletích tak dokázala obrátit celý příběh naruby. Z přátel se stávaly nepřátelé, z Čechů se stali vyhnanci, kteří v pohraničí vítáni nebyli, staré křivdy vedly v posty, a když se zdálo, že s koncem druhé světové války nastal klid a mír, karty se obrátily. To vše je v knize popsáno zřetelně a s detailem natolik, že se nejednomu čtenáři prožene po zádech mráz a ukápne mu slza. Až ke konci příběhu mu dojde, že světlo na konci tunelu, kterým lze vnímat cokoliv negativního, přichází mnohdy se zpožděním. Jestli vůbec…
Možná by bylo dobré utopicky smýšlet nad tím, že se jedná o nereálný příběh. Pravdou ale, bohužel zůstává, zpověď pamětníků, kteří by po přečtení knihy mohli říct: „Takhle to ale opravdu bylo.“ Sám jsem rodákem ze Sudet, byť o půl století mladší, než jsou poslední události v Javůrkových Chaloupkách, a podle vyprávění mých rodinných příslušníků či sousedů, kteří zažili období 30. a 40. let, mohu se smutkem v duši potvrdit, že tak to v pohraničí v první polovině minulého století opravdu bylo. Dnes se můžeme pouze domnívat, co by bylo, kdyby? Nikterak nám to však neumožní vrátit se v čase, přepsat dějiny a doufat, že by se okolnosti vyvíjely jinak. Kdo ví, co by bylo a zda by ony zaniklé obce, němí svědci někdejšího života, stále stály a obyvatelé by v nich do jisté míry žili v souladu se svými sousedy.
Ať by to bylo jakkoliv, jisté je jedno. Tato publikace dokáže skvěle nastínit život v Sudetech z pohledu jejich obyvatel, dokáže čtenáře doslova pohltit a přimět jej, aby se stal součástí dějin, které znal pouze z pohledu er-formy při výkladu dějepisářů či historiků. Je samozřejmé, že dějové linky jsou fiktivní, avšak situace, kolem kterých se točí, se v československých dějinách opravdu odehrály. Jsou skutečnými svědky toho, jak moc dokáže být člověk zmanipulovatelný pouhým slovem.
