Sandman: Zemřít – spát! Spát, snad i snít

Autorský projekt Lindy Duškové čerpá inspiraci z postavy Sandmana, který se objevuje v literatuře napříč několika autory – řeč je například o Neilu Gainmanovi, jehož Sandman vydal na celou, několikadílnou komiksovou sérii. Kromě něj se s touto postavou můžeme ale setkat i u E. T. A. Hoffmanna nebo Hanse Christiana Andersena. A nyní v experimentálním prostoru NoD v inscenaci Sandman, jež měla premiéru 15. května 2017.

Kdo je Sandman? Jak vypadá? Jedná se o pozitivní, nebo negativní postavu? To je otázka a my na začátku představení sedíme ve tmě a slyšíme různé odpovědi a různé názory. Zpočátku to vypadá, že se před námi nebude rozvíjet žádný příběh, ale útržkovité výpovědi. Částečně nahrané, částečně zahrané herci. Záhy však na sebe jednotliví herci začnou reagovat a vše se pospojuje.

Hlavním tématem inscenace není postava Sandmana, ta je jen jakýmsi vodítkem, průvodcem po světě spánku a snění. To, o co tu opravdu jde, je spánek samotný a poruchy s ním spojené. Všichni známe, jak nepříjemný je nedostatek spánku pro normální fungování. Hektolitry kávy, tisíce energy drinků či pilulky s extrakcí guarany, abychom se za každou cenu udrželi vzhůru. A večer s úlevou padneme do postele a prospíme celou noc, aniž by nás cokoli rušilo. Jenže, co kdybychom ani následující noc nemohli spát? Ani tu další? Anebo co kdybychom usnuli vcelku dobře, ale byli somnambulní a ráno se probudili zlámaní, vyčerpaní a neodpočatí? Nepříjemná představa…

Na klinice Sleep & Pain se seznámíme se třemi pacienty a jednou ošetřovatelkou. Každý z nich má jinou diagnózu. Pacient č. 1 trpí narkolepsií, tedy upadá do hlubokého spánku v nečekané chvíli a nelze odhadnout, jak dlouho bude spánek trvat. Pacientka č. 2 se uměle udržuje při plném vědomí, již šest let nespala. Neměla by ale být mrtvá? Pacient č. 3 trpí somnambulismem a budí se na střeše kliniky, přestože má strach z výšek. A ošetřovatelka? Nezdají se jí sny. Nakolik se tedy snaží pomoct svým pacientům a nakolik je zkoumá, aby pomohla sama sobě?

Jednotlivé poruchy pacientů jsou pro potřeby inscenace dovedeny ad absurdum, ať už se jedná o délku bdělosti pacientky č. 2 či důvody, pro než do spánku náhle upadá pacient č. 1. Je to přehnané, zároveň však humorné a herci si tím připravují půdu pro následný vtip. Obdivuhodná je také fyzická zdatnost herců, jelikož značnou část představení proběhají na běžeckém pásu. Ten je samozřejmě součástí klinických výzkumů, stejně jako okolní stěny s nástěnkami a grafy a tabulkami zaznamenávajícími spánek pacientů. Zajímavé je, že scénografie je vcelku propracovaná, u inscenací v alternativních prostorech bývá spíše zvykem na scénu rezignovat a vypomoci si jen s několika rekvizitami.

Působivá byla hudba, která by obstála i jako samostatný soundtrack. Přesná a vystihující hrané situace. Kromě ní se ještě několikrát, pokaždé při zhasnutém sále, objeví nahrávky, které kromě podoby Sandmana řeší i různé podoby spánku, snění a odlišnost snů. Jsou však jaksi stranou děje. Nijak do něj nezasahují, neposouvají jej, nevysvětlují. Jsou to zkrátka promítnuté názory několika různých osob na různá témata spánku. Spánkových poruch, které vidíme na jevišti, se však nijak nedotýkají. Poněkud rozostřeně působí i konec celé inscenace. Všechny postavy usínají, více či méně pokojně, a divák odchází s pocitem, že viděl dobré a zajímavé představení, přesto začne uvažovat, kde v tom všem byla pointa a jaká.