V předchozích dílech jsme projeli Austrálií ze Sydney přes Brisbane, vyprahlý outback a divoké pobřeží jižní Victorie do Melbourne
.
Ve čtvrtém díle se podíváme na Snowy Mountains, nejvyšší pohoří nejmenšího kontinentu, a jejich nejvyšší horu Mt. Kosciuszko, která je jednou z Korun planety. Koruna planety je horolezeckým projektem, který tvoří nejvyšší hory všech sedmi kontinentů. A tu australskou jsme zdolali!
Z Melbourne vyrážíme dopoledne. Rychlý nákup ve Woolworths, dotankování a kolem desáté si už lehce hustším trafficem klestíme cestu z města. Kraj východně od Melbourne se jmenuje Gippsland a je to zemědělská oblast známá hlavně produkcí mléčných výrobků. Silnice se kroutí mezi oblými zelenými kopečky, na kterých se pasou krávy a sem tam lze po cestě zahlédnout vzorně upravená městečka nebo věkovité eukalypty. Prostě bukolická idylka. Na oběd zastavujeme v městečku Korumburra. Chvíli se rozhlížíme, kam zajít, pak nás zelená placka TripAdvisor na dveřích nasměruje do Lucy May’s Café a je to dobrý tip – malinká kavárnička s originálně vyzdobeným interiérem, výborným jídlem a příjemnou slečnou za pultem.
Kolem čtvrté projíždíme bránou do Wilson’s Promontory. Celé toto území – trojúhelníkovitý poloostrov spojený s pevninou jen úzkou šíjí – je totiž národní park. A je v něm jen jeden kemp. Jmenuje se Tidal River podle stejnojmenné říčky (teče buď do moře, nebo na pevninu, podle toho, jestli je zrovna odliv, nebo příliv) a je ve správě národního parku. A je také pekelně drahý – skoro 60 babek za noc nechává v prachu všechny kempy, které jsme v Austrálii poznali.
Na recepci se nás po registraci ještě zeptají, jestli budeme spát v autě, nebo ve stanu s tím, že ve stanech se silně nedoporučuje nechávat jídlo. Celý kemp je plný wombatů – takových roztomilých flegmatických „medvídků“ – a ti mají výborný čich, ostré zuby a velkou chuť na lidské dobroty. Takže dokážou zničit nejen stan, ale i batoh, pokud se v něm skrývá něco chutného. Bacha na to!
Po zaparkování na určeném místě vyrážíme na procházku. Buší přes kopec na Squeaky Beach, pláž se zvláštním bílým pískem, který při chůzi hlasitě vrže. Cestou míjíme zajímavé skály, lemující zdejší bouřlivé pobřeží, i cedulky varující před přibližováním se k vodě. Nečekaná vlna dokáže člověka smést. Už se to párkrát stalo a pro některé to byl jejich poslední zážitek. Cestou zpátky do kempu potkáváme prvního wombata a míjíme zvláštní skálu ve tvaru obrovského žulového zvonu. Pěšinu bohužel lemují odumřelé grass trees – jejich kořeny napadá zákeřná hniloba, kterou šíří i neukáznění turisté, pokud chodí mimo cesty.
Další wombat nás pak poctí svou návštěvou v kempu, právě když u auta chystáme salát k večeři. Dlužno podotknout, že v Tidal River kempu jsou wombati fakt všude.
Ráno vyrážíme na trek na Mount Oberon, horu s lysým skalnatým temenem umístěným přímo nad Tidal River. Cesta se dá zkrátit, pokud dojedete autem na parkoviště na začátku pěší trasy. O víkendech je ale silnice zavřená. Naštěstí Parks Victoria zařizuje free autobusy, takže nasedáme a po asi dvaceti minutách jízdy už jsme v kopcích na začátku tůry. Cesta je celkem pohodlná, sjízdná i pro auto, protože je obslužnou komunikací pro telekomunikační věž nacházející se těsně pod vrcholem hory. Vede lesem, plným krásně žlutě kvetoucích keřů. Mezi větvemi stromů poletují velcí černí papoušci. Nahoře projdeme kolem oné telekomunikační věže, po železných žebřících zdoláme poslední skalnatý úsek a pak už se jen kocháme úžasným kruhovým výhledem na Wilsons Promontory na severu. Na jihu se pak nachází zužující se výspa Austrálie z obou stran svíraná oceánem, na západě z pevniny vybíhající skalnaté prsty, které oddělují jednotlivé pláže a na východě se vlní zelená buš porostlá kopečky. Krásný výhled, který díky telco věži pod námi můžu i okamžitě sdílet na Instagramu.
Po návratu do kempu se sbalíme, poobědváme ze zásob a odpoledne vyrážíme zpátky na pevninu. Cestou ještě odbočíme na Whisky Beach, krásnou pláž orámovanou na obou koncích mohutnými žulovými balvany, ještě mávneme na Bregje s Jochemem, kteří zrovna míří do The Prom, a pak už uháníme na pevninu.
Krásným slunečným podvečerem jedeme na východ, na pobřeží. Nocovat chceme v jednom z free kempu podél Ninety Mile Beach. Na místě zjistíme, že informace o kempech v atlasu je zastaralá a kempy úplně free nejsou – Parks Victoria za přenocování chce $7. Jenže je neděle, osm večer, platit není kde ani komu a internetovou rezervaci bez mobilního signálu taky nedáváme, takže nakonec nezbývá než si nařídit budík na šestou a přespáváme načerno.
Ráno vstáváme brzo, snídani si dáme při východu slunce na odpočívadle asi kilometr od kempu a pak vyrážíme dál na cestu. Dneska pojedeme dlouho a do kopce. Cílová destinace jsou Snowy Mountains, nejvyšší část Australských Alp a jediné hory na tomto kontinentu, kde se dá v zimě lyžovat.
První úsek cesty kopíruje pobřeží. V Bairnsdale nakoukneme do chrámu Svaté Panny Marie a pokračujeme dál. V Cann River odbočujeme z Princes Highway na Monaro Highway a o chvíli později už kdesi uprostřed lesnatých kopců překračujeme hranici mezi Victorií a New South Wales a vjíždíme do oblasti Monaro Plains. Monaro je rozlehlá náhorní plošina v asi 1 000 metrech nad mořem, jihovýchodně od Snowy Mountains. Kromě Australských Alp jde o jediné místo nejmenšího kontinentu, kde v zimě pravidelně mrzne a sníh tu taky občas napadne. Silnice vede mezi pastvinami a poli a na obzoru se objeví dlouhá řada větrných elektráren, které stojí v nejvyšší části dlouhého nevysokého hřebene. Po pár kilometrech už přejíždíme hřeben přímo mezi dvěma obřími větrníky a před námi se rozvine krásný výhled v dálce lemovaný bílým sněhem na vrcholcích Sněžných hor.
Pozdě odpoledne projíždíme Jindabyne, městečko, které pro svou blízkost k lyžařským resortům jako Thredbo nebo Perisher slouží coby výchozí bod pro návštěvníky Snowy Mountains. Stavíme se tam pro benzín, na burger, do Woolworths pro zásoby a k večeru už jedeme do hor. Když se barva horizontálního značení na silnici změní z bílé na žlutou, je nám jasné, že jsme tam. O kousek dál je budka, kde se platí poplatek za vjezd do národního parku Kosciuszko. Sedí v ní paní, která má české přátele, ale ještě nezaznamenala rozpad Československa. Chvíli se pobavíme, zaplatíme a paní nás na cestu vyprovodí požehnáním „God bless you!“ A už stoupáme do kopců. Prvním bodem výletu do hor je Rainbow Lake Walk. Je to opravdu procházka pouhý kilometr dlouhá a začíná kousek od Sponar‘s Chalet, hotelu pojmenovaném po průkopníku australského lyžování a zakladateli městečka Thredbo, Antonínu Šponarovi.
Noc pak trávíme v kempišti Island Bend relativně vysoko v horách (kolem 1 500 m n. m.), v oblasti, kde jsou místa se zákazem vstupu z důvodu kontaminace azbestem. V padesátých letech se tu pilně budovalo velké vodní dílo – soustava přehrad a tunelů, která převádí vodu z východních svahů Snowy Mountains (kde jí je nadbytek) na ty západní kvůli zavlažování zemědělských oblastí. Ubytovny pro dělníky stavěli přímo na místě a po dokončení stavby je prostě zdemolovali a trosky na místě zahrnuli do země. Jenže v nich byl použit azbest, o kterém se časem zjistilo, že tak nějak způsobuje rakovinu… Kemp je jinak hodně prostý, jen vyhrazený plácek. Ovšem tuhle strohost nám po setmění vynahradí spousta klokanů, kteří vyrazí na pastvu přímo k našemu autu.
Ráno vyrazíme autem na Charlotte Pass. Dnešním cílem je nejvyšší bod nejen v těchto horách, ale na celém kontinentu – Mount Kosciuszko.
Nahoru vedou dvě trasy. Nudná, krátká a jednoduchá po autem sjízdné cestě (od roku 1974 sem ale auta nesmí), nebo delší a zajímavější hřebenovka Main Range Track. Kterou cestou se vydáme, asi není potřeba zdůrazňovat.
Vydlážděná pěšina vede z Charlotte Pass chvíli z kopce, po kamenech překoná mladou Snowy River a pak už zámková dlažba (nekecám) končí a cesta začne nabírat jeden výškový metr za druhým. Po chvíli míjíme malý zbytek sněhu. Je 11. listopadu, kdy má Martin přijet na bílém koni. A taky jo – tohle je první sníh, který v roce 2014 vidím. Cestou na hřeben překonáváme hned několik sněhových polí a uděláme si krátkou odbočku k Blue Lake, největšímu ze čtyř ledovcových jezer v Austrálii. Nahoře se nám potom otevře úžasný výhled na postupně do dáli ubíhající vlny různých hřebenů a hřebínků ozdobených stříbřitým lesem horských eukalyptů, zabitých požárem před několika lety.
Pak už se před námi objeví vrchol Mount Kosciuszko, kam do výšky 2 228 metrů taky vystoupáme. První z vrcholů Koruny planety (tedy jedné z jejích verzí) máme v kapse! Něco mi ale říká, že další budou o fous těžší. Vždyť druhý v pořadí, Mont Blanc, má 4 810 metrů… Celkově, byť se ty hory jmenují Alpy, svým charakterem evropské Alpy vůbec nepřipomínají. Spíš Jeseníky. Jen na Mt. Kosciuszko, na rozdíl od Pradědu, není vysílač.
Nahoře si dáme svačinku, nějaké ty fotky tam taky spáchám a pak už míříme dolů k autu. Do Charlotte Pass se vracíme rychlejší, ale nudnější „autostrádou“, která vede kolem Seaman‘s Hut. Cesta je pořád lehce z kopce, a tak se nám jde dobře i s těmi stovkami much, které se usadily na batohu a nechají se nést. Dokud jdu, je to v klidu, ale když zastavím, všechny se zvednou a zvědavě lítají kolem mě.
Navečer sjíždíme z hor do Jindabyne a do údolí řeky Thredbo do dalšího kempu. Na loučce u něj se v klídku pase asi dvacet velkých klokanů (Eastern Grey Kangaroo, druhý největší druh) včetně maminy s mrnětem ve vaku.
