V předchozích čtyřech dílech jsme poznali různé tváře Austrálie. Všechno ale jednou končí. V závěrečném pátém díle nás čeká návrat do Sydney i do sychravé podzimní Evropy. I cestou zpátky jsme však navštívili zajímavá místa, o která se s vámi chci podělit. A nemohli jsme – ještě jednou, naposled – neprojít znovu Sydney a řádně se s ním rozloučit.
Hory opouštíme přes jarně ospalé Thredbo po Alpine Way, vyhlídkové silnici, která objíždí hlavní hřeben ze západu a pak se stáčí k severu, postupně stoupá hustými lesy a místy nabízí majestátní výhledy na mohutnou hradbu Main Ridge. Pak vystoupáme zpátky do nadmořských výšek nad 1 000 metrů a krajina se změní.
Kopce kolem cesty jsou pokryté lesem nízkých Snow Gums, horských eukalyptů, které z velké části shořely při velkých požárech před několika lety. Rozsáhlé oblasti vypadají jako lesy kostí, šedobílé zářivé pozůstatky stromů zničených ohněm. Při bližším pohledu je ale jasné, že stromy jsou mrtvé jen zdánlivě. Oheň sice zničí všechno nad zemí, ale kořeny přežívají, a tak je mezi pahýly spousta nových výhonků a bohatý podrost. Míjíme taky několik přehrad ze Snowy Mountain Hydroelectric Scheme.
Poslední zastávku v horách si uděláme v Yarrangobilly. Jsou tam rozsáhlé jeskyně a taky termální pramen. Jeskyně sice vynecháme, ale koupačka v bazénu s konstantní teplotou vody 27 °C nám to, aspoň částečně, vynahradí. Pak už nás čeká jen sjezd z hor do nížiny a cesta po dálnici Hume Highway (dálnice mezi Sydney a Melbourne) co nejblíž k Sydney. Do kempu Barbour Park v Gunningu přijíždíme už za tmy, kolem deváté; žádná škoda, protože Gunning je celkem nezajímavá díra. Ovšem kemp včetně teplých sprch zadarmo (pod podmínkou, že zůstanete maximálně na dvě noci) oceňujeme velice, byť jsou sprchy plné pavouků, a to i dost velkých.
Ráno vyrážíme dál a z Hume Highway asi po hodině jízdy odbočujeme na Wollongong (město asi 70 km jižně od Sydney). Cesta nás vede příjemně ospalými vesničkami, které díky bílým fasádám a upraveným předzahrádkám působí velmi způsobně a velmi anglicky. Ten dojem jen umocňuje jemný déšť, který skrápí východ New South Walesu. Před Wollongongem začne silnice prudce klesat. Myslím tím fakt prudce. Kousek od pobřeží se totiž zvedá asi 500 metrů vysoká skalnatá stěna Illawara Range a my teď sjíždíme dolů.
Silnice se klikatí v těsných serpentinách a místy značky doporučují rychlost 15 km/h. Tohle doporučení je potřeba brát vážně – nad i pod silnicí jsou desítky metrů vysoké kolmé skalní stěny. Pak už následuje Wollongong, jedno z průmyslových center Nového Jižního Walesu, které ale kromě jiných věcí hostí také Nan Tien Temple, největší buddhistický komplex jižní polokoule, který samozřejmě musíme navštívit.
Buddhistické svatyně v Nan Tien jsou úplně jiné než chrámy, které jsme navštívili doposud. Díky společnému základu mají křesťanské kostely, synagogy a mešity určité podobné rysy, to zde ovšem neplatí. Chrámy v Nan Tien jsou velkolepé, škoda jen, že zblízka jejich výzdoba vypadá poněkud… inu, poněkud uměle. Komplex vznikl v 90. letech 20. století, a proto jsou některé sochy (včetně těch velkých) plastové.
Z Wollongongu si můžeme vybrat dvě cesty – buď hlavní silnici, rychlou trasu přímo do Sydney, nebo pomalejší Grand Pacific Drive. Samozřejmě bereme druhou možnost; Grand Pacific Drive se doslova obmotává kolem vysokých útesů na pobřeží (v jednom místě dokonce po dlouhém mostu, který obtáčí kolmou skalní stěnu) a je skutečně scénická. Posledních třicet kilometrů před Sydney silnice prochází národním parkem Royal, druhým nejstarším na světě. A tam taky trávíme poslední noc ve Spaceshipu, poslední noc na cestě. V kempu přes okraj zátoky už vidíme domky na předměstí a nad nimi do noci září světla velkoměsta.
Další ráno vjíždíme do Sydney, po mostě překonáváme Botany Bay a tunelem podjedeme runwaye letiště Sydney Kingsford Smith zrovna ve chvíli, kdy přímo nad námi ke startu roluje mohutný Boeing 777 s typickým hrbem na hřbetu. Kousek za letištěm je základna Shapceship Campervans, kde se po třiceti dnech loučíme s naším autem, se kterým jsme ujeli skoro 6 500 kilometrů.
Autobusem dojedeme do centra a tentokrát už naštěstí máme na George Street kousek od Central Station hostel zabookovaný. V Sydney už se cítíme skoro jako doma – přece jen jsme tu už podruhé, a tak se vyznáme.
Večer si dáme procházku parky The Domain a Royal Botanic Garden, při které nám na cestu svítí mrakodrapy v Central Business District (CBD), zakončenou u slavné Opery; uvnitř se svítí a vidíme lidi ve společenském. Návštěvníci si uvnitř užívají operní představení, my se spokojíme s SOH_Free wifi. Je už tma, na protějším břehu zálivu září ruské kolo a vstup do zábavního parku a před námi se rozpíná mohutný Harbour Bridge… krásné, stejně jako cesta večerním CBD na hostel.
Den na to se vypravujeme trajektem do Manly, čtvrti, která má hned dvě známé pláže – jednu v zálivu, druhou oceánskou. Propojuje je promenáda lemovaná obchůdky a restauracemi. Původně jsme měli v plánu se vykoupat, ale není úplné teplo a od Pacifiku studeně fouká, tak to vzdáváme, dáme si oběd a pak vyrážíme rovnou na cestu zpátky. Pěšky, národním parkem na březích zálivu. Pěšina po severním břehu je dlouhá asi čtyři kilometry, není moc náročná a v jedné z krytých zátok si dáme i krátkou koupačku. Voda sice má k označení „teplá“ docela daleko, ale přesto je to fajn.
Sobotu zakončíme v Queen Victoria Building, historickém nákupním centru, tentokrát už s vánoční výzdobou. Uprostřed QVB stojí obrovský, třípatrový vánoční strom, který sem přijeli montovat experti až z dalekého Rakouska (aspoň podle cedulky).
Další den si sbalíme a vyrazíme do města. Je krásné a slunečné nedělní ráno, naše poslední v Austrálii. Kolem nádraží projdeme do kampusu University of Sydney. Jeho srdcem je pseudogotická budova s velkým nádvořím, kde zrovna fialově kvete jacaranda. V parku uprostřed areálu si parta studentů pinká kriket – britské tradice se nezapřou. Kampusem dojdeme do čtvrti Newtown, což byla dříve relativně chudá a problémová dělnická čtvrť, dnes je ale plná mladých a kreativních lidí.
Hlavní ulici King Street lemují obchody, kavárny a bary a celkově to tu docela žije. Domy jsou sice oprýskané, ale to jen podtrhuje atmosféru téhle části Sydney. Newtownem projdeme do další dřív-dělňas-teď-hipster čtvrti Surry Hills. Na rozdíl od Newtownu je tu i dost zeleně, ale taky tu jsou na každém kroku obchůdky, minikavárny a minirestaurace s pár stoly, spousta barů a sem tam antikvariát nebo galerie. Prostě pohoda, super místo k žití.
Přes Surry Hills se pomalu vracíme do centra, ještě vyzvednout batohy a už jedeme vlakem na letiště. Tentokrát na domácí terminál, protože první přestup máme v Melbourne. V odletové hale stojí replika úplně prvního letadla Queensland And Northern Territory Aerial Services, dvoumístný plátnem potažený dvojplošník s dřevěnou vrtulí. Rozdíl proti současné flotile QANTAS plné mohutných Boeingů a Airbusů snad ani nemůže být větší.
Během letu do Melbourne zapadá slunce, obloha se barví do ruda a deka mraků pod námi do modra. Tam dole už se setmělo, my si ale ještě můžeme užít poslední paprsky odcházejícího dne. Pobyt v Austrálii nám neplánovaně prodlouží hodinové zpoždění dalšího letu; když o půlnoci nastupujeme do obřího Airbusu, máme před sebou 14 hodin nočního letu do Dubaje a dalších šest pak do listopadově sychravé Prahy. Good bye Australia!
