Do Rumunska jsme se s kamarádkou vyrazily zrelaxovat. Jak jste se mohli dočíst v minulých dílech, zpočátku nemohlo být o odpočinku a pohodě ani řeči. Za týden dovolené jsme se však naučily vnímat maličkosti a cenit si drobností, díky kterým jsme si výlet o to více užily. Poslední dny strávené v jihovýchodoevropské destinaci byly třešničkou na dortu celé výpravy.
Je půl desáté dopoledne. Sedíme s Káťou na terase a plánujeme další výpravu. Po předešlé náročné noci jsme se rozhodly, že u penzionu Casa Folea zůstaneme až do oběda – měly jsme totiž k dispozici kuchyňku a ještě dosušovaly zbytek věcí, které nám stihly přes noc zmoknout.
Noc byla děsná. Jen co jsme zalehly do spacáků, začala bouřka a slejvák. Ve čtyři ráno jsem se probudila s mokrýma nohama i spacákem. Zuby mi drkotaly a u kraje stanu byla louže velká jako lázně pro hlodavce. Nemohla jsem se ani pohnout, jak moc jsem byla promrzlá. Řekla jsem si, že jakmile přestane pršet, půjdu si do pensionu ulovit nějakou deku. Jenže to jsem mohla čekat až do rána. Kolem páté se probudila i Káťa – asi slyšela mé drkotání. Musely jsme si lehnout společně do jednoho spacáku, abych neumrzla, a do deseti minut jsem usnula jako miminko.
K obědu jsme si udělaly houbovou polévku a zbytek slily do láhve se záměrem pozdější konzumace. Večer, když jsme si naporcovaly tuto obědo-večeři do kelímků, protože jsme nic jiného neměly, sakra jsme litovaly, že jsme se s láhví houbové polévky vůbec táhly. Ve studené zapařené podobě to nechutnalo moc dobře.
Než jsme opustily pension Casa Folea, majitel nás ještě rychle stihl požádat o cigaretu, kterou si šel na tajno vykouřit za kurník. Načež jsme se byly rozloučit se zbytkem rodiny – s jeho synem a manželkou, která nám ukázala, jak se zpracovává husa – trhání peří, mytí atd.
Cesta, kterou jsme pokračovaly do Zarnesti, byla snad nejpříjemnější za celý náš výlet. Procházely jsme údolíčky rozlehlé Peštery. Zdejší krajina byla libová. Chatičky lemující cestu byly někdy vtipně barevné a některé připomínaly špatné napodobeniny Tančícího domu. Ale spíš to asi byly rozpadající se chalupy.
Kolemjdoucí byli moc milí. Usmívali se, ptali se, kam jdeme a odkud jsme. Pozorovali jsme místní, jak na zahrádce pečují o svou úrodu, jak kosí trávu na svém pozemku nebo babičku, která u své chaloupky seděla a pozorovala krajinu, kochala se a usmívala. Místní nikam nespěchají, vše si užívají. To se mi tady moc líbilo.
Starší Rumunka, která vycházela z kostela, se nás na něco rumunsky vyptávala, ale my jsme jí samozřejmě nerozuměly. To jí ovšem nevadilo, povídala dál. Asi si s někým potřebovala pokecat, a pokud jí stačily dvě nevěřícně zírající Češky, budiž. Vždy jsem se během konverzací s Rumuny těšila, až řeknou „čechia“ nebo „melcu mesk“, což byla jediná dvě slova, kterým jsem rozuměla. Když dopovídala, každé dala plný kelímek něčeho neidentifikovaného, zamávala a rozloučily jsme se. Nevíme, co v tom kelímku bylo, ale měly jsme na to obrovskou chuť.
Zabořily jsme prst do kelímku a všechno to docela rychle vyjedly. Bylo to sladké, skořicové, kakaové, prostě výborné. Doufaly jsme, že až budeme doma, vygooglíme si, co to bylo, ale neúspěšně. Nikde o tomto rumunském pokrmu nepíší. A když jsme potkaly zase jinou babičku, která si v kabelce nesla úplně stejné kelímky, chtěly jsme od ní zjistit, co to vlastně je. Než aby nám něco musela vysvětlovat, raději nám kelímek dala a odešla. Takže jsme opět nic nezjistily. Domníváme se, že to byly ovesné vločky rozmočené s cukrem, skořicí a posypané nadrcenými oříšky.
Čekal nás prudký sestup kamenitou cestou dolů do vesnice. Ano, právě jsme scházely celou tu trasu, kterou jsme předešlé dny pracně vystoupaly. Už se docela těším na sprchu, postel a zaběhlou domácí pohodičku. Ovšem tato dovolená byla asi ten nejlepší způsob, jak si srovnat myšlenky a uvědomit si několik podstatných věcí, které na mě čekaly v Čechách, v realitě.
Když jsme dorazily do vesnice, kam jsme měly namířeno, i zde byli lidé moc přívětiví. Mávali, zdravili, zvali nás na zahradu si otrhat třešně, doplnili nám zásoby vody a dokonce nás nakrmili čerstvě upečenými buchtami. Také se u nás zastavilo i kolemjedoucí auto – maminka se synem. Zeptali se nás, kam máme namířeno. Řekly jsme, že naším cílem je Brašov. Hned nám nabídli, že nás tam odvezou. Když jsme jim poděkovaly a odpověděly, že jsou hodní, ale že tam chceme dojít pěšky, ťukali si na hlavu a odjeli.
Moc milý byl i prodavač v místním Market mixtu, což je typická rumunská samoobsluha. Koupily jsme si pivko a sedly si na lavičku před obchůdkem ke staršímu Rumunovi Ivanovi. Povídali jsme si, respektive jsme spíš hráli pantomimu. Ale docela jsme se i dorozuměli. Za chvíli kolem nás byl houf místních obyvatel. Usoudily jsme, že je čas jít. Ivan nás šel doprovodit. Projel kolem nás velký kočár naložený klučičí partou. Hráli na harmoniku, zpívali a pili. Ivan nám vysvětlil, že je to tradiční rozlučka se svobodou. Když lidé uslyšeli tradiční písničku, kterou kluci hráli, vylézali ze svých domů, aby jim zamávali. Byla to kouzelná podívaná, jak tento, u nás soukromý, obřad prožívá celá vesnice.
Na nocleh jsme si našly odlehlé pole u vesnice. Postavily jsme si stan, navečeřely se a kochaly se západem slunce nad horami.
Další den byl odpočinkový. Ve městě jsme nakoupily zásoby, nadlábly se, opalovaly a nakonec si udělaly procházku do města. Zvykly jsme si, že v Rumunsku se stojí řady na všechno – v obchodě u kasy, u bankomatů, na svatební obřad, zkrátka všude. A nikomu to vlastně ani moc nevadí, protože všichni mají čas.
Došlo nám, že abychom si mohly sníst náš oběd, potřebujeme k tomu nějaký příbor. Rozhodly jsme se koupit si ve městě lžičky. Šly jsme zrovna kolem krámku s domácími potřebami,kde se nás ochotně ujal vedoucí prodejny a pokoušel se z nás dostat, co že my dvě turistky chceme v jeho krámku. Řekly jsme, že bychom si rády koupily lžičky. Slovu spoon bohužel nerozuměl, ale neváhal moc dlouho a už vytáčel číslo své manželky. Ta prý umí dobře anglicky. Zopakovala jsem jí náš požadavek do telefonu. Ujistila se raději ještě jednou, jestli myslím to, co mi rozuměla a začala se hrozně smát. Když se dosmála, vzal si ji opět k telefonu její manžel. Přeložila mu to a on to řekl zbytku personálu, kteří nám dělali diváky. Celý obchod se začal smát, načež nás nasměrovali k Lidlu, který byl asi pět kilometrů daleko s tím, že tam jistě najdeme, co hledáme. Poděkovaly jsme jim a rozhodly se, že si ty lžíce raději vyrobíme.
Zatímco jsem nám u stanu připravovala k obědu jogurt s müsli a jahodovou marmeládou, Káťa z láhve vyrobila mističku a dvě lžíce.
K večeru jsme se šly ještě projít na druhou, temnější část Zarnesti. Došly jsme k sídlišti, kde stály především polorozpadlé, napůl prázdné bytovky, které byly buď ověšeny satelity nebo se z oken táhly dlouhé šňůry plné sušícího se oblečení. Jedné neobydlené bytovce dokonce chyběla venkovní stěna, a tak jsme si mohly celkem reálně představit, jak to v takovém rumunském bytě vypadá. A bylo to opravdu malinké.
Nahlédly jsme dovnitř sídliště a procházely opuštěnou budovou, kde si hrály děti. Když zpozorovaly, že mám v ruce foťák, neváhaly a začaly pózovat. Mluvily na nás a bylo jim stejně jako starší generaci úplně jedno, že jim nerozumíme. Nejvíce překvapené jsme byly, když v tom napůl rozpadajícím se stavení vytáhly zbrusu nový notebook.
V průběhu focení k nám přišli dva starší Rumuni. Trochu jsme se bály, že to budou rodiče a budou mít problém s tím, že fotíme jejich ratolesti. Přistoupili k nám a objali nás kolem ramen a s úsměvem něco začali vyprávět. Smrděli sice pivem a cigaretami, ale tento fakt jsme dokázaly přes tu vstřícnost i ignorovat. Po chvíli jsme se rozloučily a pokračovaly dál.
Na večeři jsme si opekly špekáčky, vypily pivo a docela rychle usnuly.
Brzo ráno jsme vyrazily do Brašova. Udělaly jsme si zajížďku do Branu, kde jsme navštívily Drákulův hrad. Na tržnici jsme koupily serepetičky pro naše rodiny a vyrazily na večerní spoj do Vídně. Naštěstí se nám podařilo si stopnout autobus, tudíž jsme vlak stíhaly na výbornou.
Vlakvedoucího jsme musely uplatit padesáti eury, protože se ukázalo, že naše jízdenky platí pro jiný typ vlaků. Opravdu dodnes nechápu logiku spojů do Rumunska a upřímně by mě zajímalo, jestli jsme takové problémy s jízdenkami měly jenom my. Vyplázly jsme tedy 50€ s tím, že jsme po celou cestu již s rezervací místenky neměly problém. Dokonce nás vlakvedoucí zašil do kupé, kde jsme měly k dispozici i postel. Cesta nazpět tak byla o moc komfortnější než cesta do Rumunska.
