Brno letos hostí již osmý ročník festivalu Divadelní svět. Na prknech všech významných divadel se vystřídali herci a umělci z celé republiky (i ze sousedních zemí) a předvedli své nejlepší inscenace. My letos neodolali Henriku Ibsenovi, pochmurnému Spalovači mrtvol a komediálnímu počinu Olga (Horrory z Hrádečku). Který ze zážitků byl nejsilnější? Kdo nás nejvíc rozesmál?

 

Nepřítel lidu (Síla interpretace)
(Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Ale toto bylo vskutku povedené! Nadčasové téma o slepém davu, nebezpečí demokracie a pokrytectví se ocitlo ve správných rukou. Slovácké divadlo se na něm vyřádilo a výsledek divákům utkví v paměti ještě na nějaký ten pátek. Závažné téma odlehčil excelentní výkon Tomáše Šulaje (ten si získal naše srdce už v Je třeba zabít Sekala), který v absurdních situacích dokázal najít ten správný balanc mezi vtipem a hněvem.

Moderátorské vstupy Davida Vaculíka se zelenou čepičkou ze začátku vyvolávaly rozpaky, ale diváci si na ně brzy zvykli. Podtitul Síla interpretace hra nenese jen tak pro nic za nic. Dočkali jsme se dvou scén přehraných přímo po sobě, pokaždé ve zcela jiném duchu. Tenhle experiment jen podpořil závažné téma hry. Pauza pro otázky na herce byla neodolatelná, škoda jen, že ji skoro nikdo nevyužil.

Zmínku si zaslouží i odporný přednosta Pavla Hromádky, který byl snad nejvíce nenáviděnou postavou v dějinách divadla. Inscenace Nepřítel lidu byla rozhodně největším zážitkem z celého Divadelního světa Brno a láká mne k návštěvě Slováckého divadla.

Spalovač mrtvol
(Divadlo Petra Bezruče)

Není lepšího manžela a zaměstnance, než je pan Kopfrkingl. O svoji rodinu pečuje, práci v krematoriu se věnuje s laskavou péčí a je zapřísáhlý abstinent. Uvnitř jej ale užírá pocit, že nikdy ničeho nedosáhl a že jej plně nedoceňují. Skvělá živná půda pro zvrácené myšlenky čisté rasy a muže vyvoleného k velkým věcem… Příběh o pokřivení charakteru, které vyústí v postupnou likvidaci celé rodiny, proslavila hlavně jeho filmová adaptace Juraje Herze. Inscenace v podání ostravského Divadla Petra Bezruče si s ní ale nezadá.

Gradující drama je protkané nitkami černého humoru, který nepůsobí nijak kýčovitě. Scéna je jednoduchá a často v ní figurují tři kontrabasy, občas hravé, jindy k smrti vážné. Herecké výkony byly jeden působivější než druhý. Norbert Lichý v roli estéta Kopfrkingla byl groteskní a zároveň mrazivě děsivý. Marcela Čapková, jeho Lakmé, byla křehká jako porcelánový hrníček. Čarokrásná Sarah Haváčová vyniká talentem pro komediální scény a byla živě rozpustilá. Pokud budete mít cestu okolo Ostravy, rozhodně neváhejte.

Olga (Horrory z Hrádečku)
(Divadlo Letí)

Jedna z nejchytřejších her, se kterými jsem měla tu čest. Divákovi přistane do klína obrovská dávka narážek a humoru s kapkou hořkosti. Představení podané s velikou sebejistotou si vystačilo bez opulentních kulis, nákladných kostýmů či triků. K úžasnému výsledku jim postačil excelující kvartet herců. Pavlína Štorková byla od rány a její Olga měla k té opravdové tak blízko. Pánové zvládali obstojně vše, od ženských rolí až po tři Havlova alter ega, snažíce se smontovat plot a ty výbuchy smíchu si zasloužili.

Husí kůže naskakovala z jejich proaktivních soudruhů a matka Havlová, ta nemohla být důstojnější. Živá hudba v podobě klavíru i kytarových riffů pomáhala dynamice děje. A divák se jako malé dítě snažil uhodnout, koho všeho to na pódiu už potkal.

Nora (Domeček pro panenky)
(Divadlo pod Palmovkou)

Nora Divadla pod Palmovkou byla plná rozporů. Nejlepší dojem vyvolal výkon Jana Huška v roli rodinného přítele. Je švihák, jeho humor je sušší než sklenka Martini a to, jak dokáže střídat grácii s absurditou, je obdivuhodné. Kostým Satyra jej dokonale vystihl. Sexuální podtext jeho vztahu s Norou a Torvaldem také nebyl na škodu a dodal hře na pikantnosti. Oproti tomu právě obě dvě hlavní postavy byly dovedeny do extrému. Nora jako namyšlená koza a Torvald jako samolibý násilník? Příběh balancuje na hraně mezi groteskou a tragédií a celé je to matoucí.

Obecenstvo se příliš rychle vyhraňuje vůči jednotlivým charakterům a není mu dán prostor, aby si samo vytvořilo názor na dění. Když se charakterům trochu obrousí hrany, působí celý příběh mnohem uvěřitelněji a divák ho víc prožije – jak se ostatně povedlo například ansámblu z Reduty. Finále by bylo skvělé, kdyby skončilo dialogem při rozchodu. Následné opakování a zpěv jej nechal vyšumět jak tabletku ve sklenici vody. Nejrozporuplnější ze všech navštívených inscenací. Ale i tady je vidět, že tisíc lidí, tisíc chutí. Kolegyně si Noru ve víru vyhrocených emocí užila.