Koprodukční maďarsko-řecký film o putování obyčejné slepice, která má víc štěstí než rozumu.
Slepice je v lidské společnosti neskutečně podceňovaný tvor. Má binokulární vidění a vidí o jedno barevné pásmo více než člověk. Díky tomu dokáže například pouhým pohledem rozeznat zdravé kuře od nemocného a oplodněné vejce od neoplodněného. Díky neustále se obnovujícím sluchovým buňkám má stále perfektní sluch. Ve vědeckých výzkumech bylo prokázáno, že slepice patří mezi nejbližší současně žijící příbuzné dinosaurů a že umí počítat matematické úlohy. Přesto je zavíráme do klecí a děláme z nich polévku. Nebyli by tu lepší adepti?
Žádné prasátko Babe
Právě slepice je hlavní hrdinkou nového filmu, který v dubnu vstupuje do českých kin. Maďarský provokatér György Pálfi je známý po celém světě, včetně Česka. Jeho filmy ale v multiplexech běžně nenajdete, byť jde o zajímavou podívanou. Jeho díla jsou angažovaná, technicky „vymazlená“ a cynická. To zkrátka není zrovna popcornová záležitost, ale ani rodinný filmeček o zvířátkách.
Slepice (2025) může z počátku mírně mást jako family friendly film o zvířátkách, i když úvodní záběry z velkochovu drůbeže nejsou zrovna laskavé, aniž bych se autoři pouštěli do extrémně realistického znázornění podmínek. Divák, který je se zacházením se zvířaty ve velkochovech obeznámen, není překvapen při pohledu na drobná kuřátka házená z výšky do přepravek jako brambory. Naše bezejmenná hlavní hrdinka se rodí jako takové „ošklivé káčátko“; jediná černá slepice v celém chovu, odstrkovaná svými sourozenci i pracovníky velkochovu, avšak svým vyčleněním z přepravky získala paradoxně výhodu. Šanci na život a na vlastní příběh.
Hyperrealistický film o jejím putování zahrnuje úprk před liškou, napadení psem, upálení, nalezení a ztracení lásky, načež kroky naší hrdinky jsou přísně vzato vedeny instinktem. A tak se slepice dostává do pašeráckého doupěte v uzavřené, kdysi úspěšné řecké restauraci. V tento okamžik skrze její příběh o snaze vysedět kuřátka začíná prostupovat problematika pašerácké mafie a nabízet se jako významová paralela. Matky vydávající se na nebezpečné cesty s malými dětmi mají za hlavní úkol nalezení bezpečné skrýše pro svou rodinu; o což se snaží i slepice, již příběh doprovází. Slepice se stává také tichým svědkem rodinného dramatu rodiny pašeráků, jež nám zprostředkovává svým omezeným, avšak místy dojímavým pohledem.
Film uválený na stehně
Stejně jako u jiných Pálfiho děl toho ani zdejší hrdinky a hrdinové moc nenamluví. Minimalismus v dialozích však neubírá filmu na dynamice. Autoři „postaru“ posouvali příběh střihem a hereckou akcí. K natočení scén s hlavní hrdinkou bylo použito osm přísně trénovaných slepic, načež se jejich akci uzpůsoboval taky scénář a tudíž také akce dalších hereckých kolegů a kolegyň. Dialogy perfektně zastupovaly výrazové prostředky a pohyby zvířat významotvorně sestříhané tak, aby dohromady dávaly pochopitelný dialog. Příběh si hraje často s prvky náhody s fatálními důsledky a vytváří další prostory pro divákovu významovou interpretaci.
Čistotu obrazu také fajnšmekrům autorský štáb zajistil nulovým použitím CGI. Pálfiho tým tu sám zaujal pozici milovníka doutníků autenticky uválených dlaní o stehno nebo sběrače arganových ořechů přímo z výkalů marockých koz. Zkrátka jej patrně ani nenapadlo, že by čistotu a upřímnost naturalismu pošpinil něčím takovým, jako je digitální trik. Navzdory tomu Pálfi nepředvádí žádná jatka. S tragickými scénami pracuje s jistou nadsázkou a cynismem, avšak bez potoků krve a zbytečným násilím. S naturalismem pracuje Pálfi obousměrně, jelikož hnus zkrátka k přírodě a koloběhu patří. Mrazivý závěr je proto vyvážen příslibem nového začátku, který si však žádá určitý zmatek v podobě zničení nefunkčního systému.
Quo vadis, východoevropský filme? Na západ?
Film Slepice (2025) si odnesl čestné uznání na mezinárodním festivalu v Torontu. Dlouhé přípravy na natáčení doprovázely potíže s rozpočtem způsobené mimo jiné režisérovým politickým postavením v Maďarsku. Realizace se nakonec povedla díky koprodukci s řeckými a německými partnery.
György Pálfi patří dlouhodobě k výrazným kritikům současného systému státní podpory filmového průmyslu v Maďarsku. Národní filmový institut pracující pod taktovkou maďarské vlády režisérovi několikrát odepřel slíbené granty. Z Pálfiho, ale i dalších autorů, se tak stávají režiséři tvořící de facto „v exilu“. Filmy takto vzniklé se proto běžným maďarským filmům vymykají a více se přizpůsobují koprodukčním požadavkům.
FILM: SLEPICE (2026)
Režie: György Pálfi
Scénář: György Pálfi, Zsófia Ruttkay
Kamera: Giorgos Karvelas
Hudba: Szabolcs Szőke
Produkce: Martin Hampel, Thanassis Karathanos, Giorgos Kyriakos, Kostas Lambropoulos, Effie Skrobolas
Střih: Réka Lemhényi
Zvuk: Adrian Baumeister, Erik Mischijew, Matthias Schwab
–> AEROFILMS
