Na to, že se v létě po Azurovém pobřeží přesouvají davy turistů mezi různými atraktivními destinacemi, a že navíc je potřeba obsloužit i nemálo místních, je zdejší doprava zvládnutá velmi slušně. Turista ocení možnost nákupu průkazky Pass Sud Azur. Není úplně levná (3 dny stojí 35 EUR, 7 dní 50 EUR a 14 dní 80 EUR), ale platí na všechny linky tramvajové i autobusové, městské i meziměstské. A také na vlaky, které jezdí v rámci departementu Alpes-Maritimes, to znamená zhruba od Cannes po francouzsko-italské hranice. Platí samozřejmě také pro cesty do vnitrozemí, pokud se pohybujete v mezích departementu. A lze na ni cestovat i v Monaku. Koupit se dá na nádražích větších měst u přepážky nebo v automatu. Nicméně například do Saint-Tropez se s ní ale nepodíváte, jde už o jiný departement.
Autobusy jezdí sice většinou podle jízdního řádu, který bývá pečlivě vylepený na každé zastávce, ale úplně se na to spolehnout také nedá. Občas se stane, že jede něco, co jet nemělo a nejede to, na co čekáte. Nastupuje se zásadně předními dveřmi, ať už pípáte kartičku nebo kupujete lístek za hotové u řidiče. To je také možné. Nevýhodou ovšem je, že tak vzniká při nastupování fronta. Na druhé straně je tu milým zvykem, že se při nástupu cestující s řidičem navzájem pozdraví. Zpěvné „Bonjour!“ zní určitě lépe než naše „Postupte si dále do vozu!“.
Městské i meziměstské autobusy ale mívají řadu zastávek, takže pokud jedete dál, je výhodnější cestovat vlakem. Ty jsou tu zjevně oblíbeným dopravním prostředkem. To znamená, že bývají dost plné, i když vagony jsou vesměs patrové. Třeba z Antibes do Monaka se dostanete za slabou hodinku, ale na to, že si sednete, moc nespoléhejte. Kromě toho, že jsou vlaky rychlé, jsou taky čisté a pohodlné. Průvodčího ve vlaku moc nepotkáte. A když už, tak spíš někomu radí, než že by něco kontroloval. Zato na některých nádražích vás brána nepustí bez lístku na perón. Automatické dveře vagonu ovšem působí dojmem, že se chovají poněkud zlomyslně. Když jste v nejlepším s nastupováním nebo vystupováním, začnou se nekompromisně zavírat. Takže je nutné v tom zmatku rychle najít příslušné tlačítko a zabránit jim v tom.
Stravování tu má také svoje specifika. V restauracích bývají jiná místa pro hosty, co se přišli najíst a pro ty, kteří si chtějí objednat jen něco k pití. Proto je většinou nutné počkat, až vás usadí. Řada restaurací po poledním náporu zavře kuchyni a otevře ji zase až večer. Tak se může stát, že v pozdním odpoledni obejdete marně několik podniků. V ceně kolem dvaceti euro čekejte spíš obvyklou nabídku pro turisty jako pizza, hamburger, kebab nebo řízek z mletého masa, kterému tu říkají steak. A i když jsou v Nice nebo Antibes hospody skoro na každém rohu, mnohé se v nabídce zas až tolik neliší. Ale když si nějaký podnik oblíbíte a přijdete do něj víckrát, byť jen na dvojku výborného francouzského červeného, začnou vás považovat za stálého hosta a obvyklá zdvořilost přejde v srdečnost.
Jižní Francie je ovšem taky zemí zaslíbenou pro všechny výtvarníky. Žili a tvořili tu takoví mistři jako Pablo Picasso, Henri Matisse nebo Marc Chagall. Ti zde také mají zvláštní galerie věnované jejich dílům. V Nice najdete Musée Matisse s průřezem jeho tvorby. Expozice klade důraz na jednotlivé motivy, které zpracovával po celý život. To ale není jediná příležitost setkat se tu s jeho tvorbou. Růžencová kaple ve Vence byla vytvořena právě podle Matissova návrhu. Jeho barevné vitráže činí z kaple sympaticky prosvětlený prostor. Křížová cesta je velmi netradičně ztvárněna v neučesaných črtách na bílých kachlích soustředěných na jedné stěně. Ke kapli patří i expozice s přípravnými kresbami a informacemi o vzniku tohoto Matissova pozdního díla. Ke kapli zajíždí speciální miniautobus od městečka Saint-Paul-de Vence schovaného za středověkými hradbami. Romantické křivolaké uličky jsou ovšem naplněny obchody s výtvarnými díly různé úrovně. A samozřejmě taky turisty.
Chagall má v Nice samostatnou expozici zaměřenou na starozákonní příběhy a motivy z historie židovského národa. Vesměs velké formáty zaujmou osobitým výtvarným pojetím i sdělností. Chagallovo i Matissovo muzeum jsou ostatně ve stejné vilové čtvrti Cimiez. Nicejské Muzeum moderního a současného umění (MAMAC) je bohužel v současnosti zavřeno kvůli opravám.
Zatímco Chagall si po celý život udržoval víceméně stejný styl výtvarného projevu, Picasso procházel ve své tvorbě různými obdobími. Něco z toho je zachyceno v Antibes na zámku Grimaldi. Sídlí v něm Musée Picasso, které vystavuje zejména jeho díla, která vznikla těsně po válce, kdy měl v místních prostorách svůj ateliér. Je na nich patrná hravost a snaha o hledání nových tvůrčích možností. V nedalekém Vallaurisu, zajíždí tam z Antibes linka č. 8, jsou zase exponáty z doby, kdy se Picasso orientoval na vytváření keramiky, kterou vlastnoručně pomalovával. Pro tento druh tvorby se opravdu nadchnul, protože touto technikou vytvořil několik tisíc kusů. Ale nebojte se, všechny tu nejsou. V místním Musée de la Céramique je vystavena jen malá část. Lístek platí také pro návštěvu sousedící bývalé středověké kaple, kterou Picasso vyzdobil svými expresivně působícími díly „Válka“ a „Mír“ umístěnými na protilehlých stěnách.
Ve zdejším malebném kraji se ale nesetkáte jen s díly notoricky známých výtvarníků. Za návštěvu rozhodně stojí i Fondation Hartung Bergman, která sídlí ve vile na okraji Antibes uprostřed krásné zahrady. Oba umělci tvořili po nezanedbatelnou část života i partnerskou dvojici.
Němec Hans Hartung se věnoval malbě, v níž hrál hlavní roli dynamický pohyb, jímž vytvářel na svých obrazech čáry nebo vrypy. Abstraktní díla, jejichž autorkou je norská umělkyně Anna-Eva Bergman, se naopak vyznačují klidnou, meditativní polohou. V její tvorbě ovšem nechybí ani protinacistické a jiné karikatury, které jsou zde také vystavené. Ale za touto dvojicí malířů momentálně stačí cestovat pouze na Klárov, kde je v Kunsthalle Praha až do poloviny října otevřená jejich společná výstava.
Zdroj všech fotografií: Depositphotos.com
