V předchozím dílu jsme projeli australským outbackem až na hranici mezi Novým Jižním Walesem a Victorií. Pokračujeme dál na jih až k pobřeží a zde se stočíme do Melbourne.
První zastávkou v nejmenším australském státu (který je asi třikrát rozlehlejší než Česko) je Mildura. Centrum rozsáhlé úrodné zemědělské a hlavně ovocnářské oblasti Sunraysia, která byla ještě na konci 19. století pouští. Co bylo potřeba k přeměně pouště v úrodnou zemědělskou oblast? Voda a zavlažování. To první dodala řeka Murray a to druhé William Chaffey. Podnikavý Kanaďan, který navrhl rozsáhlé zavlažovací systémy, založil Milduru a v ní, na kopečku nad řekou, si postavil dům jménem Rio Vista, v němž žil se svou první ženou Hattie Schell a po její smrti i se svou druhou ženou Hattie Schell (neteří té první).
Jinak toho v Milduře moc zajímavého není, po poledni už vyrážíme dál na jih, směr The Grampians. V Kempu jsem zjistil, že „skoro po cestě“ je solné jezero Lake Tyrrell, které je po většinu doby skoro vyschlé a jeho dno je pokryté pevnou bílo-růžovou vrstvou soli. Paráda!
Zajeli jsme si okolo 150 kilometrů a nenašli cestu až k jezeru a jediné, co jsme z něj viděli, byl nehezký odtok. Navíc se zkazilo počasí, zatáhlo se a začalo ostře studeně foukat, takže jsme to zabalili a vyrazili dál. Fail.
Cestou do Grampians jsme projeli bouřkou, která na nebi vykouzlila krásnou duhu. Před námi už se zvedala tmavá hradba hor a zapadající slunce změnilo lehkou přepršku ve zlatý déšť… prostě pohádka. Ne nadlouho, jak se brzo dozvíme…
Grampians je pískovcové pohoří relativně blízko (260 km) Melbourne. To z něj činí velice oblíbené výletní místo; tak oblíbené, že během „long weekends“ tamní ubytovací kapacity praskají ve švech a bez rezervace skoro nemáte šanci. Už při příjezdu do Halls Gap, hlavního (vlastně spíš jediného) turistického centra v celém Grampians, jsme si všimli velkého množství lidí. Hned v prvním kempu jsme se dozvěděli, že mají plno, protože: „It is long weekend!“ a další kempy už jen prohlubují naše zoufalství.
V asi pátém kempu, po soumraku a s těžkými dešťovými mraky nad hlavou, se konečně najde místečko. Sice jsou plní, ale na jednom plácku bychom se ještě vešli. Neoficiálně, zato se slevou. Neber to!
Ráno se balíme, nazouváme pohorky a vyrážíme do hor. Dlužno podotknout, že si připadáme trochu jako exoti. Běžný Australan totiž do srdce národního parku přijede, zakempí, vybalí (nebo si vypůjčí) gril a u něj stráví krásný prodloužený víkend. Aby měl z přírody aspoň něco, tak se na chvíli od grilu zvedne, naloží rodinu do auta a vyjede s ním do hor, kde od parkoviště dojde kilometr a půl na lookout, podívá se na tu krásu a zase se vrátí k barbecue. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
The Grampians je docela zvláštní pískovcové pohoří tvořené několika liniemi polámaných a na sebe nasunutých pískovcových ker. Ty se na jednu stranu svažují pozvolna, na druhou pak spadají do údolí skoro kolmou skalní stěnou. Z Halls Gap je poměrně strmý výšlap nahoru, ale pak už je to skoro rovinka lemovaná hezkými skalkami s občasným odbočením na lookout. Ty mají sice děsivé názvy typu „Jaws of Death“ nebo „Nerve Test“, ale realita je trochu střízlivější a místa, kde by snad někdo mohl omylem shodit sám sebe ze skály, jsou pevně oplocená.
Na další den máme naplánováno objet několik zajímavých míst s krátkými výšlapy v okolí. Nejzajímavější je Grand Canyon, který ale není tak úplně grand, a pak vodopády McKenzie Falls. Ty se nacházejí v oblasti postižené rozsáhlými požáry v lednu 2014 (požáry zažehnuté silnou bouřkou sežehly 56 000 hektarů lesů) a pro veřejnost byly znovuotevřeny jen pár dní před naším příjezdem. K vodopádům se jde po chodníku lemovaném ohořelými eukalypty, na kterých je nicméně vidět, že jim oheň nevadí – ze stromů sice zbyly jen černé ohořelé kmeny, ale z nich už raší nové větvičky – a pod nimi v zelené trávě něžně svítí jakási bílá kvítka.
Večer si v kempu zahrajeme na domorodce a konečně hodíme taky kus masa na gril. Přece bychom nemohli být v Austrálii bez BBQ!
Dalšího rána, 4. listopadu, vyrážíme znovu na cestu. Jedeme úzkými silničkami krajem pastvin přímo na jih, až do Warrnamboolu na pobřeží a pak se stáčíme východním směrem na Great Ocean Road. V jednu chvíli, ještě před Warrnamboolem, vidíme v dáli vedle sebe dva kopce. Jeden z nich vypadá docela jako Pálava a ten druhý zas nápadně připomíná Kunětickou horu.
Warrnambool měl být významným přístavem, jenže silný vítr a rozeklané skalnaté pobřeží námořní dopravě moc nepřály (ne nadarmo se tomuto úseku říká Shipwreck Coast). I my jsme tu na vlastní kůži zažili nestálost počasí jižního pobřeží Austrálie, když se během pár minut zatáhlo, začalo pršet a ze slunečného dne se stalo něco, co k pobytu venku rozhodně nelákalo. Tohle počasí nám vydrželo až do Bimbi Parku na Cape Otway, jediného kempu který jsem vybral už před odletem. Proč?
Camping Under Koalas! Koaly tam skutečně byly, dokonce přemnožené. Živí se eukalyptovým listím, které moc výživné není, takže jsou to poněkud flegmatická zvířátka. Večer cestou z kuchyňky do auta jsme dokonce jedno mládě potkali na stromě asi metr a půl nad zemí. Klidně sedělo, nechalo se dokonce i pohladit – a ráno už sedělo na větvi vysoko nad zemí společně s mámou koalou a spokojeně žvýkalo další tuhý lístek.
Zpátky na cestu – úsek pobřeží mezi Warrnamboolem a Cape Otway je lemovaný bizarními skalními útvary, které ze zdejšího vápence vysochaly vlny poháněné větrem z Antarktidy. Great Ocean Road je proto jedním z největších turistických lákadel celé Austrálie. Největší atrakce London Arch (dříve to byl London Bridge, ale oblouk spojující tuhle skálu s pevninou se zřítil) a Twelve Apostles (tušíte správně, není jich dvanáct) nedaleko městečka Port Campbell rok co rok přilákají miliony turistů. Ostatní místa, podobně krásná, ale méně provařená, působí přece jen klidnějším dojmem.
Připozdívalo se, pršelo, spěchali jsme do kempu, a tak jsme ten nejzajímavější úsek takřka proletěli. Byla by ale škoda si to neužít pořádně, proto jsme se rozhodli příští odpoledne vrátit do Port Campbell a dát si ten nejzajímavější úsek (Loch Ard Gorge a Twelve Apostles) ještě jednou v klidu. A také za úplně jiných podmínek – místo ocelově šedých mraků azuro, místo větrem hnaného deště teplé paprsky odpoledního slunce. Lepší počasí se projevilo i na o poznání plnějších parkovištích.
Nazítří vyrážíme dál na východ, projedeme zalesněnou vrchovinou Otway Ranges, v městečku Lorne odbočíme ke krásnému vodopádu Erskine Falls uprostřed pralesa, projedeme si východní (pěknou, ale o poznání méně zajímavou) polovinu Great Ocean Road a brzo odpoledne v Geelong najíždíme na dálnici M1 do Melbourne.
Cesta do nejevropštějšího z australských velkoměst pak už byla celkem nudná, až na policejní kontrolu na drogy a alkohol. Fouknutí do přístroje a policistův úsměv: „No worries!“ nás posílá dál do města. Večer v kempu potkáváme Jochema s Bregje, Holanďany, kteří měli podobný nápad jako my, jen ho pojali trochu velkoryseji. Místo pěti týdnů rovnou tři měsíce. Potkali jsme se už v kempu v Grampians a pak znovu úplně neplánovaně v Bimbi Parku. Takže jsme jim dali tip na Big4 kemp v Melbourne s tím, že bychom mohli někam zajít.
Ráno vyrážíme do centra. Máme v plánu komentovanou procházku po městě s místním dobrovolným průvodcem (oblíbený koncept, předem se neplatí nic, na konci dýško podle spokojenosti). Na místo srazu před státní knihovnou jedeme tramvají. Kosmopolitnost Melbourne perfektně ilustrují spolucestující v MHD – babička s dědou mluví italsky, náctiletý vnuk odpovídá anglicky. Sraz stíháme tak akorát, na místě už postává skupinka lidí a za pár minut vyrážíme. Náš průvodce se jmenuje Dan a trochu Česko zná, protože nějaký čas žil v Bratislavě. Procházku po městě doplňuje vtipnými a zajímavými komentáři. Hned na začátku nám ukáže místní největší atrakci – vězení, kde věznili a pak taky pověsili Neda Kellyho (australská variace Jánošíka). Za $30 se můžete nechat zatknout, odsoudit a na chvíli zavřít. Dozorci na vás přitom budou samozřejmě řvát, ať to má tu správnou atmosféru. No neber to! Škoda jen, že na kriminál byla dlouhá fronta a Dan už mezitím vedl skupinku za dalšími zajímavostmi, takže jsme se zavřít nenechali.
CBD vypadá podobně jako v Brisbane a Sydney. Jen síť ulic je trochu nevšední. Zatímco z východu na západ míří široké třídy, severojižním směrem se táhnou samé úzké uličky. Je to proto, že Melbourne navrhovali dva architekti, přičemž jeden chtěl prostorné, vzdušné a výpravné ulice, kdežto ten druhý preferoval neplýtvat místem a ulice navrhnout poněkud minimalistické. Třídy jsou plné výstavních obchodů a bank, uličky zase hostí streetart, graffiti i obrovské murals, malé obchůdky, restaurace a kavárničky (včetně Pellegrini’s Espresso Bar, kde v 50. letech začali jako první v Austrálii dělat espresso, nebo Shangdong Mama’s, kde jsme si dali naprosto úžasné čínské plněné knedlíčky).
V Melbourne, coby v druhém největším australském městě, je velkým tématem Sydney. Rivalita mezi těmito městy je podobná jako u nás mezi Prahou a Brnem. A stejně jako u nás i zde platí, že první a větší město to skoro neřeší. Brisbane je tím třetím, které se směje.
Během tří hodin nás Dan protáhl skrz CBD až na nábřeží jižního břehu řeky Yarry. Podobně jako v Brisbane je místo, kde to žije, u řeky a ne moře, přestože je město na pobřeží. Jen trochu dál od centra. Chtěli jsme si projít i Royal Botanic Gardens, jenže bylo strašné vedro, takže jsme to vzdali a šli se ukrýt do stínu v ulicích. Protože kolem CBD jezdí historická tramvajová linka zadarmo, neodolali jsme a projeli se.
Večer jsme se přesunuli do hipster čtvrti Fitzroy, kde se k nám připojili Bregje a Jochem a zašli jsme na pivo. $4.50 za ‚pot‘ (asi 0.2 l) světlého ležáku byla docela palba, ale ve vedlejší místnosti hrála nějaká místní rocková banda (a nebyla špatná), tak jsme to měli aspoň s kulturou. A u baru jsem se od jednoho z místních dozvěděl, že „ta vaše verze“ Budweiseru je dobrá.
Barovou tečkou jsme ukončili návštěvu šarmantního Melbourne. Ráno vyrazíme zase na cestu – do národního parku Wilsons Promontory na nejjižnějším cípku australské pevniny a pak přes nejvyšší australské hory zpět do Sydney.
