Po třech letech se do Prahy, tentokrát do Paláce Akropolis, vrátila severská superstar Rebekka Karijord. Večer v rámci série EuroConnections byl zase trefou do černého.
Stále u mě přetrvává pocit, že ženy a pódium žižkovské scény patří k sobě. Jinak tomu nebylo ani ve čtvrteční večer. Zpěvačka Barbora Mochowa byla v roli předskokanky docela dobrým nápadem. Zahrála větší část svého nového alba Waiting for the White Raven, ze kterého pro mne vždy bude vyčnívat jen singl Rise and Shine.
Po velmi krátké přestávce, kdy si publikum včetně mě mohlo protáhnout všechny končetiny, neboť sál byl tentokrát uzpůsobený k sezení (škoda), se na stagi objevila očekávaná hvězda se svou kapelou. Jeden muž a tři ženy. A dvě ještě nenarozené děti. A byly to právě vztahy, rodina a mateřství, které byly hlavním hudebním tématem a historky o nich vyplňovaly předěly mezi písněmi. Celé to bylo tak intimní, jako nová deska Mother Tongue je.
Rebekka vyprávěla krátké příběhy o svých písních, o své dceři i manželovi. Neodpustila si vtipy na adresu svou i další budoucí matky po své levici. Že sice na pódiu vidíme čtyři osoby, ale že je jich tam vlastně šest a kdo kdy viděl dvě těhotné ženy hrající společně na klavír. Píseň Six Careful Hands nebo Your Name nám přiblížily pocit, který měla, když v nemocnici chovala svou předčasně narozenou dceru, Waimanalo a I Will Follow You Into the Wild zase zrcadlí emoce při pobytu na Havaji. Mausoleum je pro změnu o obdivuhodné ženě, kterou v Rebekkině očích byla její babička.
Koncert Rebekky Karijord byl zážitkem, protože slyšet famózní hudbu a cítit klidnou ženskou sílu až do morku kostí se jen tak nepoštěstí.
