V sobotu jsme se vypravili na další prohlídku z cyklu Nová krev – série prohlídek po budovách činohry Národního divadla v Praze. První z nich, Výprava, se uskutečnila v historické budově Národního divadla a pokračovala na Nové scéně pod názvem Šaráda. Celý cyklus bude ukončen 26. 6. prohlídkou Stavovského divadla. Kdo se chce podívat tam, kam se běžně dostanou jen zaměstnanci divadla, neměl by si tuto příležitost nechat ujít.
Píše se rok 1983 a otvírá se Nová scéna Národního divadla. Budova měla být původně multifunkční a to, co je dnes jen jednou z divadelních scén, mělo kdysi být společenskou místností, kde jednou budou probíhat bujaré oslavy 50 let od nástupu komunismu v České republice. (Tůdle, soudruzi!) Jedním z hlasů, který po založení této scény volal, byl ten Josefa Svobody, který zoufale hledal prostory pro Laternu magiku. Dobu byla scéna samostatná a v roce 2010 se (opět) přidružila k Národnímu divadlu.
Samotnému otevření však předcházely neskutečné štrapáce, kdy se interiéry dopilovávaly narychlo v průběhu výstavby. A hned od samého začátku provozu se tyto nedostatky projevily. Navíc je Nová scéna jednou z nejdiskutovanějších budov v Praze a dokonce se ocitla i na seznamu nejošklivějších pražských budov, které byly cílem komentovaných prohlídek.
Přitom její skleněný plášť vznikl z návrhu nejvýznamnějšího českého skláře Stanislava Libenského…
Každopádně tedy píše se rok 1983 a otvírá se Nová scéna Národního divadla. A to se neobejde bez přímého přenosu do celostátní Československé televize. Před vstupem do hlediště proto obdrží diváci mávátka a nerudný režisér je pobízí, aby to k něčemu vypadalo, protože tohle je přímej přenos a jestli to bude průser, tak můžeme jít všichni do prdele. Na můj vkus mohl Petr Batěk v téhle roli trochu ubrat. A tady nám nastává oproti první prohlídce větší změna – jelikož jsem se zmínila o roli, jistě už tušíte, že tentokrát šlo spíše o divadelní představení. Šarádu. Moderátoři uváděli jednotlivá vystoupení, z nichž nejvtipnější bylo žonglování Radúze Máchy a naprosto odzbrojující recitál Filipa Rajmonta. Věřte, že slyšet Holky z naší školky coby procítenou báseň vám spolehlivě podlomí kolena. Smíchy.
V průběhu estrády byli diváci odváděni na prohlídky podle barev placek, které dostali u vstupu s mávátky. Prošli pak foyer divadla, schodiště i piazzetu a podzemními chodbami se pak dostali zpět, aby vystoupili na jeviště Nové scény. Ti, kdož odešli na prohlídku se však nemuseli bát, že o nějaké to estrádní číslo přijdou, neboť se opakovala.
Oproti Výpravě mě tato část bavila více. Zaujalo mě vyprávění o kubánském zeleném mramoru (hadovci), který se nesmí omývat vodou, o peripetiích Karla Pragera, které zažíval při stavbě Nové scény, a dechberoucí rozdíl mezi rozsvícením fáze 1 a fáze 2 žářivkového stromu života. K tomu již zmíněný recitál a příjemně strávený večer byl zaručen. Jen ten režisér nemusel furt tak nadávat.
