Léto uteklo jako voda, dny se začínají zkracovat a zbývá nám už jen pár večerů, kdy budeme moci sedět venku na zahradě a nebudeme mít potřebu navléknout se do teplého svetru a ještě se přikrýt dekou. Každé roční období má své kouzlo a ačkoliv se budeme muset s letním počasím na pár měsíců rozloučit, čeká nás krásný a barevný podzim a spolu s ním i klidné večery za okny svého domova, kterými budeme pozorovat první sněhové vločky, popíjet bylinkové čaje a… číst si. My vás budeme samozřejmě svědomitě zásobit řadou knižních tipů a začneme s tím hned teď: doporučíme vám pozoruhodnou novelu mladé autorky Alžběty Bublanové, veledílo 1Q84 a román Hon na ovci japonského génia Haruki Murakamiho a krimiromán Temné kouty od Gillian Flynn.
Haruki Murakami – Hon na ovci
Haruki Murakami je považován za jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů současnosti. Roku 1973 absolvoval tokijskou univerzitu Waseda a místo toho, aby se zajímal o stálou práci u některé velké společnosti, učinil doslova revoluční krok a otevřel si na předměstí Tokia jazzový bar. Když se z náhlého popudu rozhodl a začal psát svůj první román, těžko mohl někdo tušit, jak významným autorem se záhy stane. Dílo Hon na ovci bylo jeho třetí v pořadí a v roce 1982 za ně získal Nomovu cenu pro talentované autory.
Anonymní vypravěč a hlavní hrdina románu Hon na ovci žije poklidně v Tokiu a spoluvlastní malou reklamní agenturu. Život mu pomalu míjí pod rukama a on toho od něj už ani moc nečeká. Stačí však, aby jejich firma otiskla v reklamním letáku nevinnou fotografii krajinky s ovcemi a hrdina se ocitá na nechtěné iniciační pouti kamsi do „srdce temnoty“ současného Japonska, zapletený do složité sítě intrik, bizarností a temné historie, které ovlivňuje i jeho vlastní dobu. Nečekaně ho vyhledá jistá organizace s vazbou na nejvyšší politické kruhy a on pod pohrůžkou násilí putuje nedobrovolně na Hokkaidó, do nejzapadlejších japonských končin, aby tam za každou cenu našel tajemnou ovci s hvězdou na hřbetě.
Murakamiho knihy nejsou zrovna něco, co by se dalo označit za „lehké čtení“ a nejinak tomu je i u Honu na ovci. Jedná se o poměrně náročnou literaturu, Hon na ovci začíná tak, jak jsme u autora zvyklí: poznáváme hlavního hrdinu, jeho osobnost, jeho život, minulost, jeho myšlenky i touhy. Kniha pak ale začíná být skutečně náročná na pochopení, protože Murakami čtenáře provádí skrze svůj příběh japonskými moderními dějinami, například odkazuje na vlády jednotlivých císařů, poválečnou americkou kolonizaci nebo utlačování domorodých Ainuů.
Kdo se o japonskou historii nikdy nezajímal, může být pro něj Hon na ovci skutečným oříškem (ostatně i já sama měla problém knihu zpracovat a pochopit). Murakamiho osobitý styl psaní a jeho neuvěřitelná fantazie však nejen potěší a fascinuje, ale i pohladí po duši. Ten chlap je skutečně génius a pro podzimní večery jsou jeho knihy jako stvořené.
Haruki Murakami – IQ84 (Kniha 1, 2 a 3)
Co kdyby jednoho dne kdosi kdesi přehodil imaginární výhybku a svět, jak ho znáte, jednou provždy skončil? A co kdyby si toho navíc nikdo kromě vás nevšiml?
Aomame a Tengo jsou někdejší spolužáci. Ona je geniální fyzioterapeutka, která rozumí lidskému tělu jako málokdo. Jen svých znalostí občas využije k tomu, aby odeslala na jiný svět muže, na které je běžná spravedlnost krátká. On je talentovaný, ale neprůbojný matematik se spisovatelským talentem, který se jednoho dne propůjčí ke zdánlivě nedůležitému literárnímu podvodu. Ti dva se neviděli dobrých 20 let, v hloubi duše ale nepřestává myslet jeden na druhého.
Oni sami se vlastně nezměnili. Jenže svět kolem nich začal být od jistého okamžiku jiný a podivný. A oni by teď v něm měli najít jeden druhého a zachránit se před tím, co jim hrozí.
Knihou číslo 3, která při prvním vydání v Japonsku zaskočila čtenáře jako nečekané překvapení, se završuje 9 měsíců, které spolu s protagonisty Murakamiho románu strávíme v jiném světě roku 1Q84. Opět dostáváme možnost potkat své staré známé hrdiny. Tenga, mladého matematika a spisovatele, vidíme definitivně řešit jeho vztah s otcem. Tengovu dávnou lásku oproti tomu pozorujeme v období velkých změn a sledujeme, jak se pouští do krajně nejistého podniku. A ještě s někým se tu shledáváme: s jednou z postav minulého svazku, která tentokrát dostává i svůj samostatný prostor k akci i promluvě. Jednání všech osob se vzájemně prolne a mnohovrstvený děj románu tak pomalu, ale neodvratně dospěje ke svému rozuzlení a konci. Nebo spíš k novému začátku?
Gillian Flynn – Temné kouty
Gillian Flynn vydala tři romány s kriminální zápletkou, jež dobyly přední příčky bestsellerů New York Times – po Ostrých předmětech a Temných koutech přišla v roce 2012 Zmizelá, která tomuto žebříčku vévodila. Bývalá novinářka a kritička píšící pro Entertainment Weekly žije v Chicagu s manželem a synem, její knihy vycházejí ve 42 zemích.
Libby Dayové bylo sedm, když se její matka a dvě sestry staly oběťmi „satanistické vraždy“ v kanadském městečku Kinnakee. Libby přežila – a u soudu všechny šokovala svědectvím, že je zabil její patnáctiletý bratr Ben. O dvacet pět let později ji vyhledají členové neoficiálního spolku zaměřeného na notoricky známé zločiny. Doufají, že objeví důkazy svědčící o Benově nevině. Libby zase doufá, že na své tragické události něco vydělá… Psychothriller Temné kouty, jenž byl v roce 2009 vyhlášen časopisem Publisher Weekly nejlepší knihou roku, se stal předlohou k filmové adaptaci: hlavní roli Libby přijala Charlize Theron.
Osobně si myslím, že ze všech třech románů, které autorka vydala, jsou Ostré předměty nejlepší a Temné kouty nejslabší. Nevím, zda to měla Gillian Flynn v úmyslu, ale hlavní hrdinka Temných koutů je hodně nesympatická a všechny ostatní postavy jí v tom zdárně sekundují. Začátek knihy je zbytečně roztahaný, chvílemi vyloženě nudí, naštěstí však kniha stránku od stránky získává na atraktivitě a z nudy se dostáváme do příjemného napětí a potřeby číst dál a dál, aniž bychom knihu byť jedinkrát odložili. Vraha odhalíme také až na samém konci knihy, což je velké plus a Flynnová umně popisuje i redneky a jejich bezútěšný způsob života. Nicméně si i přes to všechno myslím, že to mohla autorka napsat lépe.
Alžběta Bublanová – V Tichu
Alžběta Bublanová, rodačka z Brna, je mladá nadějná autorka, která je mimo jiné známá také díky povídkovému souboru Čtyři stěny z roku 2012. Vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde začala s psaním povídek. Její příběhy, situované do současnosti, se většinou zabývají obyčejným člověkem s jeho „malými problémy“, jež ho dále ovlivňují po celý život. Stejně je tomu tak i v novele V Tichu, o níž budeme mluvit.
Příběh V Tichu je poměrně prostý. Hlavní postavou je patnáctiletá Adéla, která by se ráda vymanila ze světa dospívajících a stala se úspěšným dospělákem. Odejde ze školy, najde si práci načerno, má svůj byt a volný čas trávi v zapadléma baru zvaném Ticho. Nějakou chvíli si snad myslí, že má, co chtěla, ale postupně se dozvídáme, že je to celé jen hra. Adéla se snaží sobě i všem okolo stále něco dokazovat, snaží se být lepším člověkem.
Čím víc se ale snaží, tím více se ztrácí a je sama. Sama s občasnými vztahy s o mnoho staršími muži, na které narazí v Tichu. V Tichu, kam se chodí ukrývat před sebou samotnou, před světem, před životem. Točí se v kruhu. V jednu chvíli je úspěšná, dodělá si maturitu, ale zanedlouho už se zase rezignovaně topí v alkoholu a cigaretovém kouři – kde jinde než v Tichu. S každou kapitolou se zvyšuje její věk o rok a my tak s hlavní hrdinou strávíme rovných 15 let. Máme před sebou vývoj obyčejné holky s těmi „malými obyčejnými problémy“.
Novela zprvu působí jako nereálný přihlouplý příběh dospívající holky, která neví, co chce a dá přednost tomu být „hustá“, chodit na diskotéky, pít alkohol, kouřit. Ovšem neodsuzujme předčasně. Příběh Adély se postupně vyvíjí a poměrně brzy nás nakonec vtáhne. Nejprve jí nadáváme, ale nakonec pochopíme, že je v prostoru, odkud není úniku. A uvědomíme si, že jsme v tom prostoru často byli i my sami.
Velmi zajímavé je, jak autorka pojala kompozici, tj. každá kapitola = věk naší hrdinky. Tím můžeme detailněji pozorovat, jak se mění Adélino myšlení i chování a sledovat přerod teenagera v dospělou unavenou ženu. Pozoruhodný je také jazyk, kterým je kniha psaná.
Krátké úsečné věty, často jen slova. To přispívá k nastolení pochmurné, neutěšené a nakonec rezignované atmosféry, kterou zažívá sama hrdinka. Jediné, co bychom snad mohli vytknout, je někdy přílišná teatrálnost a občasná nereálnost; například to, že by si byla patnáctiletá dívka schopná najít práci a z výplaty si zaplatit vlastní byt. Každopádně knihu i přes prvotní zaváhání můžeme jen pochválit a doporučit. Určitě je to dobrá společnost k odpolednímu čaji.
Knihy zakoupíte na stránkách www.euromedia.cz.
Na článku spolupracovaly: Šárka Hromádková (Haruki Murakami, Gillian Flynn), Anna Malimánková (Alžběta Bublanová / knihu nafotila Sára Chalupová)
