Předpověď počasí pro nejbližší dny potvrzuje konec léta a my se pomalu připravujeme na zimní období, což se v našem případě rovná nákupu knih, se kterými budeme trávit dlouhé zimní večery a zkrátíme si tak čekání na první sněženky.
Dnes se s vámi podělíme o čtyři tipy na knihy od nakladatelství Euromedia: Spalovače mrtvol Ladislava Fukse, Smrt a jiné vrcholy mého života Sebastiana Niedlicha, Můj táta Josef Lada od Aleny Ladové a Můj boj od Karla Oveho Knausgårda.
Ladislav Fuks – Spalovač mrtvol
Jsou knihy a autoři, které byste měli v knihovně prostě mít. Proč? Protože se jedná o literární zázraky. Spalovač mrtvol Ladislava Fukse k takovým knihám rozhodně patří. I když dle mého názoru napsal Fuks knihy o chlup lepší, než je právě Spalovač, jedná se již o klasiku a v jeho tvorbě určitě nejčastěji skloňované dílo.
Příběh Karla Kopfrkingla, zaměstnance krematoria, který svou práci zbožňuje a často a rád o ní mluví, je mistrným pohledem do duše ďábla. Kopfrkinglova největší ohavnost spočívá v tom, že se tváří jako anděl. „Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není.“ Prezentuje se jako skvělý otec a vzorný manžel, postupně se ale začne jednotlivých členů rodiny zbavovat a stává se oddaným stoupencem nacistické strany, v níž by rád udělal kariéru. Byť je Spalovač mrtvol známý především díky stejnojmennému filmu režiséra Juraje Herze (a v tomto případě je film stejně dobrý jako kniha), určitě si Spalovače raději přečtěte.
Fuks byl mistrem tísnivé atmosféry, napětí, hororových prvků, ale především měl psychologicky dokonale vykreslené postavy. Stejně jako příběh samotný, tak i jazyk, kterým Fuks psal, je nesmírně zajímavý a dráždivý. Zkrátka a dobře, Fuks byl jedním z našich nejlepších spisovatelů vůbec a Spalovač mrtvol je něco, co vás po dočtení bude ještě hodně dlouho děsit, protože jak ohavný dokáže obyčejný člověk být, uměl Fuks popsat jako málokdo.
Sebastian Niedlich – Smrt a jiné vrcholy mého života
Kniha německého spisovatele Sebastiana Niedlicha Smrt a jiné vrcholy mého života je takovou veselou výpovědí o neveselé věci, konkrétně smrti. I když, jak se to vezme. Hlavní hrdina Martin potká Smrt v sedmi letech, když ji jako jediný vidí u lůžka své babičky. Smrt pochopí, že na tom malém chlapci něco je a začnou se pravidelně scházet.
Hrají spolu šachy, debatují o životě a Martin se sem tam snaží se Smrtí smlouvat, aby neodváděla lidi, které má rád. Smrt si Martina velice oblíbí a vyhlédne si ho jako svého nástupce. Tím se Martinův život značně zkomplikuje, především když zjistí, že má nadpřirozené schopnosti. Kniha se čte jako po másle. Z popisu děje je vám už asi jasné, že se nejedná o žádnou vysokou literaturu. Ba co víc, myslím, že pro lidi v mém věku (třicet) je knížka spíš úsměvná. Je mi velice sympatická autorova snaha vypořádat se se smrtí tímto humorným (někdy více, jindy méně) způsobem. Ve finále zjistíte, že se vám v životě můžou stát i horší věci, než je smrt.
Knihu doporučuji všem, kdo se smrti bojí, nebo alespoň oceňují černý humor.
Alena Ladová – Můj táta Josef Lada
Dcera jednoho z našich nejvýznamnějších umělců Josefa Lady Alena (taktéž malířka a ilustrátorka) sepsala vzpomínkovou knihu k nedožitým pětasedmdesátým narozeninám svého otce. Nemusíte být zrovna zarytým fanouškem Ladovy tvorby, abyste po knize sáhli. Mě ale Ladovy obrázky provázely celé dětství a vždycky mi byly ohromně sympatické. A navíc, miluju biografie! Z knihy je krásně zřejmé, jak moc Alena svého otce milovala a obdivovala.
Dozvíte se, jaké kouzlo v sobě ukrývala obec Hrusice, které se staly Ladovou celoživotní múzou. Jak to bylo s kocourem Mikešem a jakou vlnu nevole Lada u dětských čtenářů vyvolal, když se rozhodl poslat Mikeše do světa kvůli rozbitému krajáči mléka.
Z každé věty Aleny Ladové vám před očima vyvstanou malířovy obrázky, což mi přišlo na celé četbě nejzajímavější. Je zkrátka zřejmé, že autorka, její otec a jejich tvorba měli opravdu těsné pouto. Zajímavá je doložená korespondence s Ladovými přáteli neméně zvučných jmen, jako byl básník Jiří Mahen nebo spisovatel Jaroslav Hašek. Krásné jsou i přiložené fotografie a ilustrace z rodinného archivu, především pak ty, na kterých je Lada s kocourem Náckem, který byl pro malíře velkou inspirací. Jak už to u podobných publikací bývá, musíte věřit jejich autorovi. Pokud Alena Ladová nelže (a vsadím boty, že nelže), zjistíte, že Josef Lada byl stejně kouzelný člověk jako jeho obrázky.
Karl Ove Knausgård – Můj boj: Smrt v rodině
Karl Ove Knausgård (1968, Oslo) vyrůstal na norských ostrovech Tromøy a Kristiansand v rodině učitele angličtiny a zdravotní sestry. Když dospíval, rodiče se rozvedli a otec zcela podlehl závislosti na alkoholu. Tvrdá výchova tímto mužem s neúměrně vysokými nároky na své potomky výrazně formovala Knausgårdovo sebepoznání a sebepochopení. Absolvent studia umění a literatury na univerzitě v Bergenu žije se svou druhou manželkou, švédskou spisovatelkou Lindou Boströmovou, a jejich čtyřmi dětmi ve švédském Österienu.
Knausgård debutoval v roce 1998 románem Ute av verden (Mimo svět) a získal za něj cenu norských kritiků – poprvé v historii byla udělena za prvotinu. Druhý autorův román, En tid for alt (Čas pro všechno, 2004) byl nominován mimo jiné na prestižní cenu Severské rady pro literaturu a IMPAC Dublin Literary Award.
Při psaní třetí knihy, které měla reflektovat složitost pout mezi ním a jeho otcem, došlo v Knausgårdově tvorbě k zásadnímu zlomu – místo precizování dokonalého textu se rozhodl své psaní radikálně uvolnit, nesvázal ho žádnými pravidly žánru, stylu či tématu. Výsledný Můj boj (2009-2011) šokoval – svou monumentálností, otevřeností a koneckonců i názvem, tak blízkým jinému spornému titulu, Mein Kampf.
Přímočarý, upřímný a poctivý – ale také gigantický, kontroverzní a provokativní: těmito přívlastky (a ještě mnoha dalšími) je označován autobiografický romám Můj boj (v originále Min kamp), který se kritika i média nebály prohlásit za literární událost 21. století a který ze svého autora, norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda, učinil globální hvězdu první velikosti. A přitom stačilo tak málo: zbourat hranici mezi fikcí a realitou, odmítnout cizelování stylu či minimalismum vyjadřování a prostě se vyzpovídat ze svého života – rezignovat na linearitu příběhu a do široka se rozepsat o sobě a o všem, co se děje kolem, nebát se zastavit, zamyslet, odbočit, vzpomínat.
Na počátku této všeobjímající, necenzurované a místy až groteskní zpovědi (rukopis textu čítal bezmála pět tisíc stran) stojí události spjaté s Knausgårdovým problematickým vztahem k otci – právě ten a posléze jeho skon tvoří ústřední téma první části celkem šestisvazkového opusu, jímž si Knausgård dokázal znepřátelit půlku rodiny, zato však prodat jen v Norsku půl milionu výtisků a ve Spojených státech postavit stovky lidí do front na podpis. Můj boj lze totiž vnímat nejen jako příběh někoho cizího, ale také coby výpověď o nás samých, o našich myšlenkách, ke kterým bychom se často ani nepřiznali, a životech, které jsou často tak nudné…
Karl Ove Knausgård si Mým bojem vysloužil přirovnání k novodobému Marcelu Proustovi, a ne náhodou.
Na článku spolupracovaly: Petra Rašková (Spalovač mrtvol, Můj táta Josef Lada, Smrt a jiné vrcholy mého života), Šárka Hromádková (Můj boj).
