Oznámí-li metalová či hard rocková skupina, že představí speciální show se symfonickým orchestrem, obvykle se naplní jeden ze dvou scénářů. Buď se podtrhne epičnost vybraných písní, nebo naopak ztratí svůj říz a surovost. Každopádně v posledních několika letech se toho kapely nebojí a s kombinací metalu a vážné hudby se setkáváme stále častěji.
Svojí troškou do mlýna přispěla i americká skupina Evanescence, v jejímž čele stojí charismatická Amy Lee. Až do zadních řad Kongresového centra fanoušci cítili, že si vystoupení užívala. Platilo to ale i pro ně?

Mnoho návštěvníků možná marně hledalo, jaká předkapela se v pražském Kongresovém centru představí před hlavní hvězdou večera. Této role se totiž ujal přímo symfonický orchestr pod taktovkou Susie Seiter. Té se po celý koncert dařilo strhávat na sebe část divákovy pozornosti a nutno podotknout, že její vytříbené dirigentské umění musel nejeden fanoušek obdivovat. Vlastní vystoupení orchestru před nástupem Evanescence však působilo spíše jako rozehrávání se.

I přestože hudebníci hráli skladby géniů Mozarta a Beethovena, většina přítomných se těšila především na gejzír energie, na který si koupili vstupenku. I když se tedy jednalo o kvalitní hudbu, leckoho mohla spíše uspávat. Po 25 minutách klasických děl nastala více než půlhodinová pauza na doladění nástrojů a speciální show mohla vypuknout.

Aktuální koncertní šňůra se symfonickým orchestrem představuje desku Synthesis. Na ní se posluchači dočkali nové písně Hi-Lo, na které spolupracovala oblíbená houslistka Lindsey Stirling, ale především si mohli vychutnat staré známé pecky ve zcela novém kabátku. Za ně posbírala zpěvačka Amy Lee během své kariéry již mnoho ocenění a například na serveru The Top Tens figuruje v hlasování návštěvníků na prvním místě mezi nejlepšími rockovými zpěvačkami celé historie. Za sebou přitom nechává takové legendy, jako jsou Janis Joplin, Joan Jett či Tarja Turunen.

Během vlastního koncertu se z jejího mluveného slova zdálo, že během letošní zimy se ani ona nevyhnula mírnému nachlazení. Nicméně svým zpěvem Amy dokázala, proč patří mezi světovou pěveckou elitu. Její precizní práci s hlasem musel obdivovat snad každý, kdo disponuje zdravým sluchem.

Až na první píseň, kdy se zvuk hudebních nástrojů a zpěv vzájemně nepříjemně tříštily, dokázala Amy Lee s precizně šlapajícím symfonickým orchestrem nabídnout příjemný posluchačský zážitek. Asi největší sílu měla tato kombinace v dnes již legendární písni My Immortal. Tu posunuje zvuk houslí na ještě vyšší úroveň.

Celý koncert na mě svou formou však nepůsobil jako „Evanescence se symfonickým orchestrem“, ale jako „two women show“, kde na jedné straně dokázala Amy Lee předvést své hlasové mistrovství a doplnit jej u mnoha songů perfektní hrou na klavír, a na té druhé Susie Seiter famózně řídila doprovodný orchestr. Doufám, že se stále více skupin hrajících tvrdou muziku vydá do vod vážné hudby.

Má to bezpochyby svoje kouzlo. Nejvýstižněji to asi během koncertu shrnula samotná Amy, která poznamenala: „It rocks, but in a different way“, neboli volně přeloženo: „Má to sílu, ale trošku jinou“.
Abych ale jenom nevychvaloval do nebes, jednu drobnost si neodpustím. Dle mého názoru zní některé písně lépe v klasické rockové verzi než s podporou orchestru. Konkrétně mi na mysl jako první vytane Bring Me to Life. Pevně ale věřím, že fanoušci Evanescence odcházeli z koncertu více než nadšení.