Kniha Duše národa: stín a persona Babišova marketingového guru

102

Poslední dobou se poměrně ráda věnuju sadomasochismu a ten kulturní je zvláště vděčný pro jakoukoli kritiku. Jenomže mně nestačí slyšet, že je něco špatně. Potřebuju to vidět a udělat si vlastní názor. A názor na Prchalovu Duši národa jsem si vážně chtěla udělat sama.

Prchalovské zážitkové literární psycho začíná už ve chvíli, kdy se novinář snaží obstarat prakticky samizdatové dílo od kontroverzního autora bez oficiálního kontaktu. Pár dní mu píšete do komentářů pod příspěvky “Máro, posíláš recenzáky?”, načež si vás autor jednoho dne konečně všimne a knížku pošle obratem taxíkem proti přísaze, že po přečtení sežerete stránku s věnováním.

Kromě faktu, že Mára má teď na vás číslo a ví, kde bydlíte, vás jako recenzenta může znepokojit také autorovo očekávání. Tento odhad je pro mě asi stejně čitelný, jako autorova motivace k napsání knihy, což byl důvod, proč jsem o její přečtení projevila zájem. Napouštím vanu, vařím kafe bez kofeinu, vypínám ShopaholicAdel a dávám se do čtení.

Říkejte mu Máro

Zběžným nahlédnutím si všímám, že kniha odpovídá na první pohled volnému proudu myšlenek bez struktury nebo udržení nosné myšlenky. Nevím, kolik pohledů jsem knize věnovala, ale tahle představa se zásadně nezměnila. Do vany nebo přilehlá působiště je Duše národa ideální čtení. I proto, že Prchal bonmoty prokládá čímsi, co se zdá být odbornými poznatky. Jedná se však spíš o útržky typu: “Na psacím stole mějte vždy krabici kapesníků,” (s. 95) nebo: “Nečtěte napsané texty, mluvte o nich.” (s. 93)

Ještě na straně 65 Prchal píše o tom, co se v knize dočteme.  Počkat, ale já už ji čtu!  Autor píše o dalších knihách, které píše a distribuuje, které nakupuje, čte, už se ztrácím. Jsem zmatená a je mi stydno; takovou produktivitu neznám. “Zatímco ostatní pařili (…), my jsme dřeli. Nonstop. (…) Zatímco ostatní žili, my jsme dodávali.” Máro, nikdo na světě nikdy nechodil do práce. Jenom ty. Co tam máš dál?

Psát prózu jako reklamní kampaň

Ještě na straně 100 nevím, co čtu za žánr. Takzvaně štěková literatura je mi blízká, pokud je osobní a autentická, práce proložená osobním vkladem dokáže chytit za srdce. Nevím, za co mě chytil Prchal, ale s nervy to zacukalo. Některé kapitoly zasahující do soukromí a vnitřních filozofických úvah jsou skvěle ucelené,  text je čtivý, vtipný, chvílemi dojemný; škoda, že nejde o víc osobní práci,  protože vložené kapitoly se vzpomínkami na “čaulidi éru” jsou vyloženě nepříjemné a únavné. Opatrné. Neautentické.

Prchal od začátku čtenáři naznačuje, že mu nemá věřit všechno. Naznačuje mystifikaci, která by bývala zábavná, kdyby ji autor víc rozehrál, což se samozřejmě neděje. Mluví o osobních věcech, které mu tím pádem můžeme a nemusíme věřit. Docela zábavně působí místa, kde autor cituje a parafrázuje esoterické, psychologické a filozofické knihy nebo další intelektuální díla. Svoje chyby, ať byly jakékoli, obhajuje učením Eckharta Tolla. Zmiňuje Egona Bondyho, cituje Dona Juana, uvažuje nad oddělením autora od díla. Ovšem otázkou je, komu je kniha věnovaná. Jungiánské odkazy a parafráze asi nejsou úplně věnované těm, pro něž jako ghostwriter patrně psal předchozí politická díla. Ale lidé, kteří čtou Junga, nebudou úplně Prchalova cílovka, že?

Mára píše, že je ezo, že jeho text je vlastně trochu ezo, že ženy milují ezo a o pár stránek dále píše, že se rozvádí. Už rozumím, na Tinder se tohle všechno nevešlo.

Od sté strany už naštěstí končí expozice a autor se dostává blíže do svých zkušeností s marketingem, veřejným míněním, zaplaví čtenáře čísly a zase se vrací k osobnímu příběhu. V tiráži nevidím redaktora, což je škoda, protože kdyby text zkrátil na půlku, na toho zdánlivě autentického Prchala v jeho nahotě (a ujišťuju vás, že to myslím jako metaforu), šel by číst jako příjemná, vtipná a sebeironická fikce.

Mára po ztrátě paměti

Pojďme se pobavit o tom, jak se cítí Mára Prchal v kontextu jeho pracovní historie, protože už víme, že mu nemáme věřit. “Lidi se zajímají o Babiše, ne o mě. Byl jsem jen symbol. Kapesníček v klopě saka. Doplněk.” (s. 51) Mnoho lidí mi položilo otázku, zda je kniha apologií Prchalovy kampaně. Tuto možnost po kouskách autor zamítá. Dokonce popisuje, jak vnímá kritiku sebe sama. “Ale pokud nad vámi budou vyslovovat morální soudy, nahlížejte je s láskou a pochopením – je to jako byste byli účastni nějakému zákroku nebo psychoterapeutickému sezení té osoby.” (s. 25) “A nepopírejte jakékoliv výroky o vás, zklamete publikum.” (Tamtéž.) “Lidi se milují rozhněvat. Dává jim to pocit, že žijí. Milují být zděšení, pohoršení, šokovaní, víc, než připouští.” (s. 25) 

Celých 413 stránek Máru poznáváme, jako by s námi seděl u piva, nicméně než příběh pro čtenáře je to vyprávění o Márovi pro Máru po ztrátě paměti. Přitom si je autor vědom, že se odhaluje a dává to ostentativně najevo, snaží se hrát se čtenářem jako kočka s myší, “protože když prozradíte trik, tak jsou lidi najednou prázdní a zklamaní a ztratí zájem. (…) Proto jsem nikdy neřekl nic a nechal všechny žít v urban legends.” (s. 17). Zkrátka místy získáváme pocit, že se nám otevírá, ale celé je to součást Prchalovy hry, tudíž je možné, že autor tuší, kdy si hraje a kdy je upřímný, pro čtenáře je však taková mystifikace málo, zvlášť u person, na kterou je značná část národa alergická. 

Knížku si už do vany neberu, protože bych ji asi musela utopit. Začalo to solidně, ale všímejte si, že cituji jen z první stovky stran. Ta energie je bohužel neměnná a nikam se neposouvá. Tohle doslova bolí číst. A proto tento článek nemá závěr, stejně jako kniha, o které pojednává.

P. S.: Stránku s věnováním jsem nesežrala, a ačkoli sliby obvykle neporušuju, předevčírem jsem jej v hospodě u piva porušila, a to pokaždé, když se někdo zeptal, co to čtu. Jak to člověk udělá jednou, nemůže přestat. Asi jako když někoho vidíte zvracet. Je to instinkt. Sdílená nauzea je poloviční nauzea.