RECENZE: Album The Altar od Banks nemá co nabídnout

Na konci letošního září vyšlo druhé album americké zpěvačky a textařky Banks. Ač je poměrně osobní zpovědí, vyznívá unyle a anonymně.

Celá deska se nese v duchu R&B a alternativní muziky, která se snaží být zároveň snová, něžná i smyslná. To, co se ale daří i proklínané Laně Del Rey nebo výborné Fever Ray, Banks nedokáže. Její písně splývají jedna v druhou, je těžké je od sebe odlišit, protože postrádají jakoukoli invenci. Její texty jsou sice často krásné, ale plytké a nezajímavý zvuk je strhává do bláta průměrnosti.

Z celého alba jsou nejvýraznější tři písně. Počáteční Gemini Feed s chytlavým, ale příliš popovým refrénem, která vypráví o dost destruktivním vztahu. Pak stěžejní song Fuck With Myself, který stejně jako nosná píseň Goddess z předchozího alba má veliký potenciál. Pořád je ale dost bolestínská na to, aby hlouběji promlouvala k posluchači. Nejpříjemněji působí To The Hilt, která je vláčná a pomalá a jako jediná vyvolává nějakou odezvu. Je trošku škoda, že s ní celé album nekončí, byla by totiž příjemnou tečkou za kaskádou rozporuplných pocitů. Bez písní jako jsou Lovesick, Mind Games, This Is Not About Us nebo, nedej bože, příšerné Weaker Girl, by se album klidně obešlo.

Umím si představit, že si The Altar pustím jako podklad k lenošení. Písničky totiž není zrovna těžké nevnímat a během jejich poslechu zapomenout, že něco doopravdy hraje. Ke spánku vhodné ale nejsou, Banks neoplývá zrovna hlasem slavíka a některé polohy, do kterých se dostane, jsou uším dost nepříjemné.