AnderSen: I noční můry jsou sny

Divadlo Na zábradlí představilo svou druhou letošní premiéru, autorský projekt Jana Mikuláška AnderSen. Ačkoli název obsahuje jméno dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena a slovo Sen, nečekejte roztomilou pohádku na dobrou noc, po níž se vám budou zdát krásné sny. Tahle jízda bude vcelku pekelná. Jo a mimochodem, představení je nevhodné pro děti.

Andersen totiž nebyl ledajaký pohádkář. Mnoho jeho příběhů nekončí zrovna šťastně, ať už vzpomeneme na děvčátko se sirkami, malou mořskou vílu nebo cínového vojáčka. Kolik dětí tak Andersen traumatizoval, namísto aby jim četba jeho pohádek přinesla klidné spaní? A kolik z dětských traumat můžeme svádět na Andersena?

Půlkruh z plastových židlí směrem do publika a mikrofon, k němuž herci postupně přicházejí. Skupinová terapie? Koktavost, počůrávání a další zažívací obtíže, jež v dětském věku dokáží způsobit nejednu nepěknou vzpomínku. Děti jsou totiž kruté a každá vada a každé vybočení z řady se trestá posměchem. Na zeď jsou promítány diapozitivy s fotografiemi herců z dětských let a každý z nich k nim připojí vlastní komentář.

Magdaléna Sidonová tak například své mladší já nabádá, aby řeklo holčičce, která na fotce pózuje spolu s ní, aby šla do prdele. A pak také, aby řekla mamince, ať si nebere toho cizího pána, co není tatínek a poslala ho taky do prdele. Dětská nevinnost a naivita tak kontrastuje s realitou a uvědoměním dospělých.

Po úvodním zahřívacím kole tak můžeme naplno spadnout do podivného světa fantazie, který se nám ale ani trochu nemůže líbit. Všechno je na první pohled sice moc pěkné, ale pak si všimnete malých detailů. Tanečnice má roztrženou punčochu, Sněhové královně jsou vidět bradavky a ten císař, jehož nové šaty jsme všichni viděli, se tváří tak nějak chlípně. Je tenká hranice mezi pohádkou a hororem. Mezi snem a noční můrou. A císař v baloňáku, pod kterým nic nemá, se náhle mění v obyčejného úchyla, který straší malé holky cestou ze školy. Z raného dětství se přesouváme do věku dospívání a vidíme frustraci z objevované sexuality. „Nesahej si tam!“ „Ruce na peřinu a spát.“ „Bůh tě vidí!“

Hesla, která z poznávání vlastního těla udělají hotové peklo. Dostaneme se taky k rodičovským hádkám, rodičům alkoholikům, zkaženým Vánocům, o kterých se matka ožere tak, že nedokáže ani napéct cukroví a panuje tichá domácnost. O Vánocích, kdy stromek místo ozdob měl na větvích jen vatu, ubohou napodobeninu sněhu. V anotaci se píše, že hru protkávají autentické vzpomínky herců. Nechci se nikoho dotknout a případně znevážit jeho rodinné utrpení, ale taková sbírka traumat v jednom souboru snad ani není možná a můžeme jen doufat, že herci své vzpomínky v mnohých případech přikrášlili, nafoukli a stylizovali pro potřeby hry. Pokud ne, tak potěš koště.

Pochmurně působila i samotná scéna, která v první polovině vypadala jako pokoj s vybledlými a zažloutlými tapetami, v němž by se kdysi mohla odehrát nějaká ta vražda či dvě. Druhá část se odehrává ve dvoupatrové konstrukci, jež může být domem, ale spíše nemusí. Nezabírá celé jeviště, takže za ní je možné zpozorovat připravující se herce na svůj další vstup či kostymérky a jevištní techniky. V této polovině se také hojně (nad)užívá barevných světel, která však k hororové a traumatické, případně i traumatizující atmosféře mnoho nesedí.

Co mi přišlo na této inscenaci nejvíce překvapivé, bylo, že se v ní hodně mluvilo. Ve srovnání s dalšími inscenacemi dua Mikulášek – Viceníková (Požitkáři, Posedlost, Hamleti) možná až příliš. Navykla jsem, že v jejich inscenacích se dostává „ke slovu“ spíš obraz a neverbální vyjadřování než slovo samotné. AnderSen mi v kontrastu s nimi přišel obzvlášť ukecaný, navíc po nedávné premiéře Jařabova Macbetha, kde se slovy také neplýtvalo.