Dánská občanská válka 2018-24. Válka, která trvá příliš dlouho…

Divadlo Na zábradlí je po rekonstrukci zpět ve své budově a letošní divadelní sezónu v novém zahájilo prosincovou premiérou inscenace Dánská občanská válka 2018-24. Předlohou byla stejnojmenná kniha současného dánského spisovatele Kaspara Collinga Nielsena, jež v českém překladu vyšla v roce 2015.

Kaspar Colling Nielsen má v současnosti na svém kontě tři knihy: Mount København (2010), Den danske borgerkrig 2018-24 (2013) a Det europæiske forår (2017). V českém překladu vyšla jen druhá z nich, Dánská občanská válka. Styl všech tří knih je podobný a vyznačuje se příběhy s tragikomickým nádechem. Jeho hrdinové přežívají v náročných podmínkách či řeší existenciální dilemata.

Podobně tomu bylo i u adaptace díla na scéně Divadla Na zábradlí, nicméně nejprve jsme se ocitli v debatním (čtenářském?) kroužku, který právě rozebíral Nielsenovu knihu a snažil se vyjádřit své názory na témata v ní obsažená. Vnímali jsme naivitu lidí, kteří válku vnímali jako cosi abstraktního a možná i skoro až romantického – idealizovaný boj za lepší zítřky. A náhle… začíná občanská válka. „Jak to mohlo zajít tak daleko?“, ptají se jednotlivé postavy v průběhu celého představení.

Následuje válečná část – scéna připomíná polorozbořený dům –, kdy nechybí milostná linka Henryho a Leonory. Malým sirotkům (divákům) se vypráví, jaké to bylo před válkou, jak se chodilo jíst do tureckých, indických a thajských restaurací, jak byl všeho dostatek… A dáma, která pamatuje Havla, k tomu dodala, že za ní se žraly jen brambory a sekaná, ale i tak to bylo lepší než teď.

Člověk, obklopen všemi těmi zážitkovými fine-dining restauracemi, hipsterskými bistry v nordickém designu a exotickými surovinami, jež v našich lednicích zdomácněly, si uvědomí, že na válku a její důsledky je absolutně nepřipraven. Aby byl prožitek z představení umocněn, dostali diváci extrémně zdravé (a extrémně hnusné) krekry, při jejichž chroupání právě naslouchali příběhům z dob minulých. Nápad na interakci a vnímání více smysly to byl skvělý, nicméně následná „meditace za mír“ již byla zbytečným natahováním této scény.

Výtečně vyprofilované byly postavy Henryho (Miloslav König) a Leonory (Johana Matoušková) a jejich pohled na válku. Leonora se účastnila odboje a pro mír neváhala řezat hlavy, vykuchávat orgány a mučit. „Samozřejmě, že chci mír. Ale ne za každou cenu. Nesmíme ustoupit!“ zní její poselství. Henry, který vypomáhá v sirotčinci a vidí škody, jež válka páchá, je poněkud jiného názoru. Reportérka Magdalény Sidonové je výbornou karikaturou hyenismu médií. Dělá rozhovor s Nielsenem (Jiří Černý), ale jeho odpovědi vůbec neposlouchá. Místo toho dělá srdceryvná gesta na kameru a směruje ji na ty nejtragičtější detailní záběry.

Po přestávce se opět potkáváme s Henrym, o čtyři sta padesát let později. S přáteli se dohaduje o postavách knihy Dánská občanská válka a kruhem se tak v podstatě dostáváme zpět na začátek. Jen s tím rozdílem, že uhlazenější úvodní debatu střídá dekadentní ginová smršť a sexuální orgie. Rozvleklost druhé části zachraňuje Dita Kaplanová coby služebná potajmu upíjející ze zásob panstva. Pohled na občanskou válku je opět zkreslený, hrdinské činy jsou považovány za přehnané a beletrizované, stejně tak napáchané škody. Ale na otázku „Jak to mohlo zajít tak daleko?“ ani tentokrát nedostaneme odpověď. A nejspíš ani žádná není…

Závěrem dodejme, že z rukou mladých režisérů Adama Svozila a Kristýny Kosové vznikla zajímavá inscenace. Během představení jako hvězdy zazářily určité momenty, nicméně jako vesmír se táhla donekonečna. Osobně bych děj koncentrovala a dodala mu větší spád. I přesto, vzhledem k dobře zvolenému tématu, převažuje v závěru spíše pozitivní pocit.