Dobří chlapci: mafie a římské lázně nejen v Itálii

Na počátku bylo slovo. Slovo papeže Františka, který ve své řeči v roce 2014 odsoudil praktiky mafiánů, vyzval je k obrácení se k dobru a pohrozil exkomunikací. Davida Jařaba kázání uchvátilo natolik, že na základě tohoto prohlášení vystavěl svou novou hru Dobří chlapci. Premiéru měla v Divadle Na zábradlí, jehož scéna se díky tomu proměnila v soukromé lázně.

Že scénografie má představovat lázně je patrné od prvního pohledu na jeviště. Světle žluté mozaice na stěnách i podlaze dominuje malý bazének uprostřed a převlékárna s masivním křížem v pozadí. Záhy přichází majitel lázní, Šéf (Jiří Vyorálek), který nápadně připomíná jednoho nejmenovaného českého premiéra. Brzy dorazí i ostatní – Politik (Miloslav König), Podnikatel (Ivan Lupták) a Biskup (Jakub Žáček). Právě poslední ze skupinky iniciuje, že si kolektivně vyslechnou kázání Svatého otce, které všechny poněkud rozhodí.

Ale nepředbíhejme. Než dojde ke zvratu, sledujeme celkem nezáživnou část. Postavy přicházejí postupně, svlékají se, oblékají plavky a plkají spolu. O všem a o ničem. O víně, rodině, práci a různých pokoutních kšeftících a všech dalších (ne)podstatných věcech, o kterých žvaní chlapi v hospodě. Nebo lázních. Kdo ví, zda i dnes, ale v období starověkého Říma tomu tak dozajista bylo. Kromě toho se zde uzavíraly i obchody, plánovala povstání, vedl stát.

Zlom v inscenaci přichází ve chvíli, kdy papež oznámí exkomunikaci všech zločinců. Nikoho z přítomných by to asi ani nerozrušilo, nebýt Biskupa, který se stal katalyzátorem děje. Následuje debata o budoucnosti, o důsledcích kázání pro ně osobně. Nastává čas vzájemného obviňování a ukazování si prstem, hlavně pak na Šéfa. A vyplouvá na povrch, do čeho všeho jsou tito na první pohled milí chlapíci namočeni (kromě vody v bazénku). Drogy, zbraně, pašování, vraždy, manipulace. Stavění kostelů a přispívání na charitu už přestává být protiargumentem, tady jde do tuhého.

Aspoň pro Biskupa. Ostatní krčí rameny a odchází do páry. Biskupovy samoty využije jedna ze služebných (Johana Matoušková), jež žádá radu, protože otěhotněla s Politikem. Který má ovšem rodinu. Její fňukání však není Biskupovi po chuti, jeho problémy jsou větší než její. Ale sdílený problém je poloviční problém, a tak jí všechno vyžvaní. Po návratu Šéf zjedná pořádek a nastolí opětovnou jednotu své tlupy, a to v myšlení i jednání. Je třeba se budoucnosti postavit společně.

Mafie je vždy navázána na politické činitele dané země, není proto divu, že se Davidu Jařabovi podařilo vnést do hry i tyto prvky. Ovšem naprosto nenuceně, bez ambic napsat politickou hru. Což je dobře, neúspěchy Národního divadla na poli tohoto žánru v poslední době budiž ponaučením. Lázeňská seance má být spíše filosofickým zamyšlením než moralizováním. Mně osobně ale připadá velmi zajímavé, že si David Jařab vybral právě téma vlivu papeže Františka a exkomunikace. V ateistickém Česku bychom mohli spíše čekat, že postavy nad tímto prohlášením mávnou rukou a budou žít dál své životy.

A nejspíš by tomu tak i bylo, nebýt Biskupa. Deus ex machina? Možná. Kdyby Biskup nepanikařil, nebylo by o čem hrát. A vlastně to tak nakonec dopadá. Jediný, kdo se chce řídit papežovými slovy a napravit se, je právě Biskup. Jenže společnost, v níž se nachází, je vlivnější než sám Svatý otec a nadále ho stahuje ke dnu. Výsledek je tak pochmurný a rozhodně neplatí pohádkové pravidlo, že dobro vždy zvítězí. Na to je lidská duše častokrát moc krátká. V tomto Dobří chlapci vystihli neutěšený stav dnešní společnosti dokonale.