Kouzelná země ve Stavovském divadle vypráví příběh o zradě, k němuž se ale musíte dostat přes nános balastu

V Národním divadle na sebe vzali nelehký úkol – zinscenovat román Noční práce Jáchyma Topola. Ten svou knihu přitom označil za „prostě svobodný výron“ a dodává: „Prožil jsem ji jako halucinaci. Bylo mi tehdy jedno, jestli to někdo bude číst, anebo ne.“ A toto zapeklité dílo nyní uvádí Stavovské divadlo v režii Jana Mikuláška pod názvem Kouzelná země.

 

 
Při četbě románu Noční práce musíte být obzvláště obezřetní. Jáchym Topol totiž střídá vypravěče, mlží, vzpomínky a přítomnost se nejasně prolínají a mnohdy ani není jasné, kdo je vlastně hlavním hrdinou. Všechny tyto aspekty znesnadňují převedení Topolova textu na divadelní prkna, jak si uvědomuje i dramaturgyně Marta Ljubková.
 

 
Na druhou stranu je však přesvědčena, že česká činohra trpí přehnanou racionalitou. „S časem se pracuje neodvážně, úsporně, ekonomicky. Všechno musí svištět k logickému konci, aby se divák nenudil. Rozhodli jsme se román nevyprávět, ale rozprostřít na divadle.
 

 
To, co se u Topola kroutí jako had, nerovnáme a nezavíráme do futrálu – zato rozbalujeme čas do prostoru.“ Minimálně tohle se tvůrcům inscenace povedlo, nicméně svištění k logickému konci, aby se divák nenudil, má také leccos do sebe. Zvlášť vezmeme-li v potaz, že jedna z prvních repríz, kterou jsem navštívila, zažila hromadný odliv diváků z představení. Které se hraje bez přestávky.
 

 
Rok 1968. Ondra a Malej, jeho bráška, utíkají z Prahy ke strýci na venkov. Venkov je ovšem drsnej za jakéhokoli režimu a Ondru brzy čeká stezka odvahy, aby se mezi chlapci osvědčil. Také prožije první lásku se Zuzou, která krachne na jeho věku. Zuza je totiž starší.
 

 
Fízlové navíc začínají čenichat i tady a všude panuje strach. Nad vším se vznáší duše mrtvých dětí, které si nechtěně upletly vesnické holky, a Ondrovy vzpomínky na matku alkoholičku. Přes veškerý tento nános jednomu skoro uteče Polkova zrada, která se zdá být nejzásadnější událostí příběhu, i když možná jde jen o další část celkové změti. Kouzelná země zkrátka nabízí přehršel vjemů, v nichž se divák snadno utopí.
 

 
Zdánlivou důležitost postavě Polky, strýci obou chlapců, dodává excelentní výkon Davida Prachaře. Ztvárnil jej jako nebojácného muže svobodného ducha, světoběžníka, který se nebojí ani Fízla (Pavel Batěk), který dorazí z Prahy. Že v něm ale přeci jen nějaký strach bude, dokazuje jeho zbabělý útěk za hranice a zrada, které se dopustí na svém bratrovi a synovcích.
 

 
U ostatních postav je prazvláštní rozptyl. Líman Matyáše Řezníčka připomíná obecního idiota, Frída Roberta Mikluše se utápí ve vzpomínkách na válku a nenávisti k venkovanům, kteří jej zachránili před smrtí, a Johanna Tesařová jako cikánka prostě nazývaná Stará zbytečně lká nad mrtvými dětmi, čímž už tak dost zamotané vyznění inscenace zamotává ještě více. Každý z nich však používá jiný styl a vypadá to, jako by se na jevišti náhodně potkaly postavy z různých her.
 

 
Spletitosti a složitosti textu odporuje scénografie a kostýmy, kterým vládne černá barva. Scéna je k ději kontrastně jednoduchá, tvoří ji především bílá stěna v pozadí, případně ještě jedna předělová. Její poloviční průsvitnost způsobuje, že postavy pohybující se za ní vypadají jako duchové. I práce se světly celkový vizuální dojem dost zjednodušuje, mnohdy divák vidí jen černé siluety herců.
 

 
Nijak rušivě nepůsobí ani přestavba scény v hospodu, která se na připravené plošině spustí z provaziště. Oč je dramatická linka komplikovanější, o to jednodušší a přímočařejší je scénografie, která k těžkému a místy i těžkopádnému ději tvoří příjemný protiklad.