Nebe – Peklo: Téma smrti v záplavě barev

Divadlo v Dlouhé uvedlo v české premiéře hru polské dramatičky Marie Wojtyszko Nebe – Peklo. Režie se ujal Jakub Krofta, jinak působící ve Vratislavském divadle loutek – stejně jako Wojtyszko. V Divadle v Dlouhé vznikla bláznivá inscenace plná barev, třpytek a zářivých světel, která se přes všechnu veselost věnuje vážnému tématu.

Maria Wojtyszko (* 1982) je scenáristkou a dramatičkou píšící hry pro děti i dospělé. Její divadelní prvotina, hra Bomba, zůstala spíše v pozadí za její druhou hrou Děloha. Ta v katolickém Polsku vyvolala nejprve rozruch, později však získala několik ocenění. Stejně tak byly oceněny i její další hry včetně Nebe – Peklo, která je nadto považována za jeden z nejlepších dramatických textů pro děti a mládež posledních let.

DJ Raketa nežije bezstarostný život plný hudby a potěšení někde na Ibize. DJ Raketa se musí spokojit se slávou v Česku, ovšem o nabídky k hraní nemá nouzi. DJ Raketa sní o tom, že jednou – brzy – vydělá dost peněz a pak už bude jen sedět na gauči a jíst zmrzlinu. Ovšem ne sám, respektive sama. DJ Raketa je totiž taky Eva, matka sedmiletého Tadeáše, který je často sám doma, v opatrovnictví tety Renaty. A najednou se stane, že s tetou Renatou bude muset zůstat déle než na jeden večer. Máma má totiž nějaké vyřizování s Pánem Bohem.

Eva zemře, a zatímco Tadeáše to nechává docela v klidu (až na to, že se schová ve skříni), sama rozpoutá válku světů. Nebo spíše zásvětí. K smrti vyděsí svatého Petra ve zlatých trenýrkách a žlutém kabátku, urazí Pána Boha v plyšovém overalu a za to vše maže rovnou dolů. Kde si kolem prstu omotá uťápnutého Vosmulku a vydají se společně na útěk. K velké nelibosti líbezně cholerického Lucifera. Protože Táďa Evu přeci potřebuje! Co by to jinak byla za matku? Nebo že by se začala podobat Manii, ďáblici, která hříšníky mučí věčným „Nedal by sis ještě řízek? Oblíkni se, ať nenastydneš. Dojez ten dort.“ A tak je třeba celou situaci znovu promyslet.

V hlavní roli Evy se představila Eva Hacurová, která už mnohokrát dokázala, že je dobrou herečkou. Nejinak tomu bylo i tentokrát a energické, mnohdy netrpělivé Evy se zhostila na výbornou. K frenetickému Luciferovi (neméně skvělý Ondřej Rychlý) tvoří poměrně laxní Pán Bůh (Tomáš Turek), který musí být k činu ponouknut Pannou Marií, krásný protiklad. Panna Maria během inscenace prodělá změnu – od naivní blondýnky v blankytně modrém kostýmu se promění ve vyzrálou tmavovlasou ženu, emancipovanou a asertivní. Dá najevo, že kromě nových šatů si nadělila i více mozkových buněk a jako deus ex machina přebírá kontrolu nad situací. Jenže co pak s Pánem Bohem a čeho tím vlastně dosáhla?

Zajímavé bylo pojetí andělů, kteří nepůsobili ani tak jako androgynní bytosti, jako spíše transsexuální. Svatý Petr s účesem podle hrnce a župánkem byl už jen definitivní tečkou za trochu podivnou představou docela ujetého nebe, kde největší zábavou je partie scrabblu. Peklo bylo oproti tomu více „tradiční“ – červené podsvícení, rohy, naříkající hříšníci.

Oč jednodušeji byla pojatá scéna (zrcadlová stěna na pozadí obklopená zářivkami, které svou barvou udávaly atmosféru), o to větší možnost se vyřádit měla kostýmní výtvarnice Jana Preková. A že jí využila. Eva v blýskavém body působila nakonec nejobyčejněji ze všech vedle růžolících se andělů, svatého Petra v již zmíněných zlatých trenýrkách a Lucifera v kabátku s koťátky. Zdánlivou humornost celé inscenace podtrhovalo také líčení, kdy se třpytkami rozhodně nešetřilo.

I přes veškerou snahu o vtipné vyznění inscenace (nutno podotknout, že v podstatě úspěšnou) však nebylo možné zakrýt závažnost tématu. Smrt není možné odvolat a je nutné se s ní smířit – na obou stranách.