Dokument Teorie rovnosti ukazuje stav diskuze o rovnosti příležitostí u nás

Témata rovnosti platů mužů a žen, sexuálního obtěžování i tradiční role obou pohlaví ve společnosti jsou čím dál více diskutována ve veřejném prostoru. Je tato diskuze jen umělou bublinou, nebo je genderová nerovnost skutečným problémem současné společnosti? Dokument Teorie rovnosti mapuje české iniciativy zabývající se rovností příležitostí a snaží se zjistit, proč vnímáme feminismus tak negativně.

Dokument Teorie rovnosti už svým názvem naznačuje, o čem bude řeč. Je rovnost v dnešním světě stále jen teorií, k jejímuž uskutečnění máme ještě daleko, nebo je teorie rovnosti v jednadvacátém století už realitou? Na tuto otázku se z různých úhlů snaží podívat dokumentaristka Barbora Chalupová, která je studentkou Katedry dokumentární tvorby na pražské FAMU.

V dokumentu Teorie rovnosti sleduje tři skupiny, které se různými způsoby snaží prosazovat rovnost mezi muži a ženami. Autorka se divákovi pokouší ukázat zákulisí genderového aktivismu reprezentovaného těmito třemi iniciativami s jejich motivací a uváděním teoretických myšlenek do praxe. Film zároveň poskytuje náhled jak do prostředí extrémnější formy feminismu, tak do kruhů bojujících proti rovnosti žen a mužů. Současně s mapováním aktivit těchto skupin filmem probíhá linka diskuzí, ať ve větších skupinách, nebo ve dvojicích.

V rozhovorech jsou často konstatována již dříve zmíněná fakta, což částečně zpomaluje dynamiku děje. Čím víc se však snímek blíží ke svému konci, úvahy jsou podnětnější a koncentrovanější.
Hned na začátku sledujeme Petra Bittnera a Luciu Zachariášovou z Úřadu vlády, vedoucí vládní kampaně To je rovnost. Jejich práce spočívá ve vedení přednášek na školách nebo v organizacích pro seniory po celém Česku a v diskuzi o problematice rovnosti či nerovnosti pohlaví v současné společnosti.

Divák má v dokumentu dále možnost sledovat činnost studentské organizace Čtvrtá vlna, založené studentkami uměleckých vysokých škol, jejichž cílem je bojovat proti projevům sexismu na školách. Nakonec se autorka dokumentu snaží podívat na téma rovnoprávnosti i z pohledu mužů, které zastupuje iniciativa Genderman, jež má, podle svých slov, „pomáhat mužům vymanit se z dobové patriarchální role a díky tomu žít svobodněji, a přitom férověji ve vztahu k ženám.“

Úmyslné stranění jako problém?

Z výčtu skupin a organizací zobrazených v dokumentu je jasné, že cílem autorky nebylo natočit objektivní studii o stavu rovnosti mužů a žen v České republice. Dokumentaristka se nesnaží zachytit názory občanů a obyčejných lidí na tuto problematiku. Naopak, sleduje pouze uskupení, která se tématem genderu primárně zabývají. Proto je jisté, že dokument neodráží pravý stav názorového spektra Čechů, ale pozoruje jedince a skupiny, které se snaží současný stav změnit, popřípadě najít a prosadit řešení některých problémů.

Asi do poloviny dokumentu je zařazena scéna, která se odehrává během setkání vedeného sociologem Ladislavem Jaklem a politikem Tomiem Okamurou. Tato beseda nabízí divákovi konfrontaci dvou rozdílných pohledů v praxi, což zvyšuje dynamiku filmu oproti jindy rozvláčným záběrům a celkově diskuzi pozvedává na vyšší úroveň. Nejdříve svůj projev, zakončený větou „Ať dámy zůstanou krásné a chlapi ať zůstanou chlapi“, přednese Tomio Okamura, poté ho následuje Ladislav Jakl, bývalý tajemník Václava Klause, jenž vyjadřuje názor, že bílý heterosexuální muž je nejutlačovanější menšinou současnosti.

S těmito názory v následné diskuzi polemizuje několik účastníků besedy: Tomáš Pavlas z iniciativy Genderman a novinářka Sylvie Lauder z týdeníku Respekt.
K další zajímavé konfrontaci dvou názorových protipólů vyzývají útržky z projevů některých známých osobností. Těmito protiargumenty se dokument snaží v jeho názorech utvrdit již utvrzeného diváka a šokovat jej s ještě nejasným názorem.

Hned na začátku jsme totiž nuceni sledovat šovinistická vystoupení několika známých politiků, kteří se nevalně vyjadřují na adresu žen. Tyto projevy hned na úvod zapůsobí jako uvedení do drsné reality stavu lidských práv v současné Evropě. Všechno začíná vystoupením polského europoslance Janusze Korwina-Mikkeho obhajujícího na půdě Evropského parlamentu názor, že „ženy musí vydělávat méně než muži, protože jsou slabší, menší a méně inteligentní.“

Poté následuje například známý výrok prezidenta Miloše Zemana o ztepilých dívkách poutajících se k šumavským stromům a jejich přeříznutí. Tato vystoupení dobře ilustrují projevy sexismu, na které dokument v rámci rovnosti příležitostí dává speciální důraz. Projevy sexismu a předsudky vůči oběma pohlavím jsou pak podle zúčastněných často největší překážkou pro uvedení teorie rovnosti do praxe.

Realita (ne)rovnosti příležitostí u nás

Cílem dokumentu Teorie rovnosti nemůže obsáhnout všechny organizace a iniciativy zabývající se z nějakého úhlu pohledu problematikou rovnosti příležitostí žen a mužů. Proto je vybrán pouze vzorek tří iniciativ, které by celé spektrum měly reprezentovat. Mohli bychom namítat, že se dokument nezabývá žádným spolkem, který přistupuje ke změně a vývoji rolí mužů a žen negativně.

Tato absence je snadno odůvodnitelná mnohem menším množstvím takových iniciativ, ať už je příčina jakákoli. Na druhou stranu, přestože se odpůrci rovnosti příležitostí nesdružují do skupin tak často jako jejich názoroví oponenti, je jejich hlas slyšet velmi silně. Nad tím, co způsobuje tak negativní postoje části české společnosti vůči feminismu, se v závěrečné části zamýšlí novinář Petr Bittner. Podle něho je potřeba hledat třetí cestu mezi tradičními předsudky striktně určujícími role obou pohlaví a vynucenou a zároveň uměle vytvořenou rovností, která odporuje přirozeným volbám.

„Cestu, kterou by mělo hledat feministické hnutí dneska, je odmítnout tu vynucenou volbu a začít vlastním jazykem, kladením vlastních otázek formulovat třetí cestu. Cestu, která otevře feminismus všem ženám.“ Film se ke konci vrací ke své původní otázce, obsažené také v názvu. „Musíme se ptát, jestli rovnoprávnost stačí na to, aby tady třeba tátové začali chodit na rodičovskou, aby ženy braly stejně peněz za stejnou práci, nebo abychom si taky jednou třeba zvolili prezidentku.“