Élektra v Divadle v Dlouhé je poctou Hacurové

Klasické antické drama v moderní úpravě zinscenovali v Divadle v Dlouhé režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek. Sofoklova Élektra tak tentokrát získala podobu talentované Evy Hacurové.

O Sofoklově dramatu Élektra nemůžeme říci mnoho, snad kromě toho, že jde nejspíš o jednu z jeho pozdních her. Ani o Élektře samotné nemáme mnoho informací. Dcera Agamemnóna a sestra Oresta čeká na bratrův návrat, aby se dočkala vytoužené pomsty. Děj je tak podružný a drama se cele upíná k vykreslení Élektřiny nesmiřitelné povahy.

Dívka „káže“ před branami paláce ke shromáždění žen, beze strachu hovoří proti své matce a jejímu milenci Aigisthovi, vrahům svého otce, a doufá v jejich potrestání. Svého bědného stavu nelituje, naopak se zdá, že si jej až úzkostlivě chrání. Sestře pak vyčítá povrchnost a zradu vůči vlastnímu svědomí.

Ačkoli se ve hře objevují i další postavy včetně Oresta, ústřední, zásadní a nejdůležitější zůstává vždy Élektra. I v závěru je to opět ona, kdo hovoří a nabádá Oresta, aby s vraždou Aigistha neotálel a zasadil konečně smrtící ránu. V podstatě by z toho mohlo být i pěkné monodrama, v Divadle v Dlouhé však zůstaly původní postavy zachovány.

Nicméně také v této adaptaci se vše točí kolem Élektry, kterou ztvárnila Eva Hacurová. Její talent je nesporný, což nedávno potvrdily i Ceny Divadelní kritiky (dřívější Cena Alfréda Radoka), které právě Hacurovou označily za Talent roku. Ač zkoušení začalo dříve, než byly ceny vyhlášeny, dalo by se říci, že Élektra je poctou Hacurové a jejímu umu.

Jak bylo zmíněno v úvodu, adaptace antického dramatu se dočkala jisté modernizace. Nečekejte proto antické tógy a sloupy chrámů, ale skoro až steampunkový ráz. Zrezlá palácová vrata, kovové konstrukce, kostýmy laděné do černé barvy. To vše vyvolává tísnivou atmosféru, již ještě dotváří hudba. Kakofonní zvuky, táhlé vrzavé tóny elektrických houslí, údery do kovových trubek, tympány. Hluboké a temné.

O zvuky se přímo na jevišti starají sami herci, jako by chtěli dát najevo, že jsou zde také, že i oni si zaslouží patřičnou pozornost, nikoli jen jejich kolegyně Hacurová, která právě prožívá muka puklého srdce, jež jsou důsledkem domnělé Orestovy smrti. A právě to mě osobně trochu rušilo.

Hudební doprovod bych umístila mimo scénu, jen jako dokreslení, nikoli přímou součást děje. Vzhledem k tomu, že v Élektře je příběh takřka nulový a ostatní postavy mají replik poskrovnu, divákovi nezbývá, než se upnout na hlavní postavu. Její výkon si pak ale chce užít nerušeně, aniž by se jeho pozornost musela rozbíhat do všech koutů jeviště. Inu ano, Élektra by byla moc pěkné monodrama.