Někdy v období okolo konce pandemie a začátku války na Ukrajině se odněkud vynořil nápad sloučit všechny Karate Kidy do jednoho filmu. Těžko říct, jestli za to můžou drogy, osobnostní krize nebo finanční strádání, každopádně nějak to dopadlo a pojďme se společně podívat jak.
Nejprve si ale shrňme, jak se franšíza vyvíjela.
V 80. letech vznikly tři díly filmu s Ralphem Macchiem v roli Daniela a Patem Moritem v roli senseie Miyagiho. Více než o sportu je série filmů o vývoji chlapce v muže. Daniel vyrůstá s matkou, dalo by se prakticky říct, že nemá mužské vzory; pan Miyagi je pro něj nejen učitel, ale také přítel, kterého může v životě následovat jako plnohodnotný příklad. V každém z dílů hrají určitou roli milostné vztahy a jejich význam v životě dospívajícího člověka a boj dvou polarit.
Mám ve zvyku hovořit v analýzách filmu o polaritách “energií”, které nejsou snadno vystihnutelné vágními označeními “dobro a zlo”, nevyhnu se tomu ani nyní. Navzdory své promíchanosti jsou přesně vymezené. Miyagiho škola karate je demonstrována světlým, často přímo bílým kimonem a symbolem bonsaje, která je pro demonstraci vzdoru laskavosti vůči agresivitě klíčová nejen jako symbol sám o sobě, ale taky jako konkrétní předmět. Sensei Miyagi vede Daniela vždy k tomu, aby konfliktní situace řešil se ctí a v jeho bojové technice je zásadní určitá forma pasivity, přesněji řečeno umění využívání soupeřem vynaložené síly ve svůj prospěch. Jakkoli agresivní jedinec tedy vždy zodpovídá za důsledky svých rozhodnutí sám, Miyagiho dojo je jen neutrální zenová síla, která vyšle bumerang zpět k tomu, kdo jej vyslal. V posledním díle původní trilogie nastává naprosto zásadní moment, kdy si Daniel konkurenční a agresivní, černou barvou demonstrovanou Cobra Kai projde, konfrontuje se se svými stíny (jejichž špatné uchopení v dospělém životě Cobra Kai celou dobu vyjadřuje) a nakonec dostane “na šišku” díky agresi, s níž se v dané fázi ztotožňuje, což jej nakonec pošle zpátky do domovské dojo a ke svým původním morálním principům. Motiv hrdiny, který vyrazí “do světa” konfrontovat se s démony, jež vlastně celou dobu nosí v sobě a musí se naučit je přijmout, je běžný už od dob starověku a antických legend, vystavit tomu téměř dospělého chlapce v sérii o hledání mužství a síly je naprosto logické a uspokojivé zakončení série. Přestože tu ještě o pár let později byla v roli “Nového Karate Kida” jakási Julie, kterou sensei Miyagi odlifroval do kláštera, aby se naučila najít svůj zen, na niž jsme ale všichni naprosto bez rozpaků zapomněli.
A pak je tu ještě Karate Kid s Jackie Chanem, který je spíš úsměvný; s Karate Kidem nemá kromě jména společného nic. Dokonce ani to karate, protože Jackie se zde zabývá umění kung fu.
Uspokojivým pokračováním je seriál Cobra Kai, jehož počátky se táhnou do roku 2018. První série se zabývá antagonistou prvního dílu filmové trilogie, Johnym (William Zabka), který žije naprosto tragický život, v jehož rámci se snaží postavit na vlastní nohy. Autoři se jen mírně drží původní příběhové dynamiky: hrdina, prakticky obyčejný týpek z ulice, se chce naučit bránit, avšak do cesty mu skáčou z ničeho nic šikanisté, jež hrdina musí “přeprat”, aniž by o to zásadně stál (čímž mi KKL trochu připomněl Fast And Furious 3: Tokio Drift (2006) aka “jdu si tak po ulicích cizího města na druhé straně planety a najednou, kde se vzal, tu se vzal, úplně cizí provokatér mě jen tak, mírnix týrnix, vyzve na souboj v něčem, co jsem zrovna odpřísáhl, že už neudělám”, prostě není čas ztrácet čas nějakým zasvěcením do umění, padá nám světlo a vrátný to tu v deset zamyká) a často se tak děje kvůli dívce, která často ani neví, koho chce. Zabka namísto toho vykreslil roli totálního nýmanda s řadou traumat, jež původní film jen naznačuje (nicméně jsou patrná i bez toho, aby byla vyslovená). Johny se pokouší otevřít další Cobra Kai a šířit agresivní útočnou školu karate, proti čemuž se postaví Daniel, úspěšný prodejce aut. Poté, co “zlému” ukradnou koncept “ještě horší”, Daniel s Johnym se spojí do jedné naprosto panoptické dojo, jejíž členové vlastně nevědí, jestli mají razit útočnou, nebo obrannou politiku. Filozoficky se nám tu proto koncept původního Karate Kida rozpadá, ale dějově taková dynamika pořád tak nějak funguje. Co na tom, že našli tvůrci kompromis v něčem, v čem morálně kompromis udělat nelze, jako příběh to otevírá další možnosti, ať se nám líbí, nebo ne. Na druhou stranu nabízí seriál návrat ke starým postavám a nedořešeným vztahům, takže jde o plnohodnotný návrat seriálu ve stylu “And Just Like That…”, což dopadlo mnohem hůř.
A nyní se konečně dostáváme k filmu Karte Kid: Legendy z roku 2025. Hlavní postavou je opět košťátko v rozpuku, tentokrát čínský chlapec jménem Li, čerstvý expat v New Yorku, který vlastně nemá žádné zásadní charakterové vady, morální krizi a bohužel se dá říct, že postrádá i osobnost. Stává se vlastně loutkou v rukách jiných lidí. Jeho dominantním stínem je trauma ze smrti vlastního bratra, během níž “zamrzl” a připadá si proto slabý a neschopný. Cesta tohoto Karate Kida není naučit se postavit očividnému zlu, protože to mu jde docela pěkně. Liův problém je, že se neumí vyrovnat se svou “pasivní rolí”, a to jak ve sportu, tak v životě. Proto jeho čínský učitel kung fu, pan Han z druhého Karate Kida, oslovuje Daniela LaRussoa, aby jej naučil Miyagiho techniku karate, nicméně se tu opakuje konflikt ze série Cobra Kai: úplně zbytečný a nevyřešitelný konflikt “temné” a “světlé” stránky sportu. Nakonec přijde Daniel-san na způsob, jak dříve projevenou agresivitu využít ve svůj prospěch a i filozoficky má proto film co nabídnout: že i obrana může mít svou manipulativní stránku a lze ji v rámci taktiky zakomponovat do akce.
Film se drží původní narativní dynamiky, v novém městě, kde si nemůže najít svoje místo, setká se s dívkou, sympatie jsou vzájemné, ale okamžitě se ocitá v konfliktu s partičkou špinavců, se kterou si musí poradit. Výzva k zápasu je ze mnohem komplikovanější, nedojde přímo k oslovení hrdiny samotného, ten se do turnaje přihlásí sám, a to na nátlak svého učitele Hana. Vlastně ani moc nedává smysl proč; lidé, se kterými bojuje, jsou pofidérní partička záhadně ovládající všechno v rádiu 10 kilometrů a demonstrující stejný přístup jako kdysi Cobra Kai, a to jak včetně agrese (demonstrované černou barvou), tak svým postojem k pravidlům (ve filmu dojde několikrát k napadení rozhodčího a porušení pravidel, aniž by z toho pro kohokoli vyvstaly jakékoli komplikce. Důvodem je patrně to, že sféra, ve které se tu ocitáme, má blíže k pouličním zápasům, než k jakékoli oficiální kvalifikaci s odborným dohledem a pravidly, jejichž porušení může mít vliv na vaše profesionální působení v daném poli. Rovněž to autorům dalo prostor, jak bez výhrad spojit kung fu a karate prvky do jednoho zápasnického stylu, nicméně to jen jako sportovní analfabet spíše hádám).
Když pomineme hlavní sportovní linku, nenabízí bohužel film nic nového. Vztah s matkou se nikam nevyvinul, neposunul, neuzavřel, kromě náhlého drobného obratu na konci, který však taky už v rámci daného žánru odpovídá spíše definici klišé, rozbití traumatu bylo také jednodušší než v reálném životě (ale tak dobře, jsme ve filmu), psychologie antagonistů se zjednodušila na “no tak prostě jsme zlí, a co jako” a jejich vývoj se vedle příběhu Johnyho nemůže ani postavit.
Vlastně se víc času trávilo na různých cestách, odbočkách, vzpomínkách a flashbacích, než v reálném příběhu. Jestli lze něco opravdu vypíchnout jako skvělé, je to hudba. Soundtrack je pravděpodobně téměř kompletně nepůvodní, ale perfektně se hodil do příběhu. Ale jinak se dá snímek označit za technicky i herecky průměrnou snahu o vytěžení lóru kdysi populárního fenoménu, protože proč by měly produkce realizovat nové náměty a nápady, když různé překopávky a comebacky zaplatí alespoň složenky. Tak doufejme, že výnosy z tohoto filmu poslouží alespoň jako dojná kráva pro nějaký ten artovější snímek, ale spíš ne.
FILM: KARATE KID: LEGENDS
Režie: Jonathan Entwistle
Scénář: Rob Lieber
Kamera: Justin Brown
Hudba: Dominic Lewis
Hrají: Jackie Chan, Ralph Macchio, Ben Wang, Joshua Jackson, Sadie Stanley, Ming-Na Wen, Aramis Knight, Shaunette Renée Wilson, Wyatt Oleff
Produkce: Karen Rosenfelt
Střih: Dana E. Glauberman, Colby Parker Jr.
Zvuk: Will Digby, Tony Lamberti, Mandell Winter
Scénografie: Maya Sigel, Jon Billington
Kostýmy: Mirren Gordon-Crozier
–> FALCON
